Angerkogel

Dva­krát sláva a dva­krát koneč­ně. Pro jed­nou, že jsme se roz­hou­pa­li sun­dat pytel z hory Anger­ko­gel – a to nejen pod něj doma­ší­ro­vat, ale také si užít ces­tou dolů. No a podru­hé, že jsem se po třech týd­nech doko­pal k vyvo­lá­ní fotek a zbast­le­ní repor­tu. Nebu­du se moc roze­pi­so­vat o akci samot­né. Byla nád­her­ná (posuď­te z fotek) a nároč­ná (vzhle­dem k tomu, že Vráťa po tomto výle­tě oma­ro­dil a má tři měsí­ce dispenz od fyzic­ké zátěže).

Dostat se na Angerkogel znamená nejprve urazit hodně dlouhou štreku po rovině.

Vlast­ně ani ne tak po rovi­ně, jako neu­stá­le naho­ru a dolů. Zdej­ší hory, Totes Gebi­r­ge, jsou poho­řím kra­so­vým a jejich náhor­ní pla­ni­ny jsou pose­té mul­da­mi, závr­ty a pro­lákli­na­mi nej­růz­něj­ších tvarů a roz­mě­rů. Lyžník pře­ko­ná­vá krom kla­sic­ké­ho pře­vý­še­ní i při jízdě po rovi­ně na stov­ky lokál­ních mik­ro­pře­vý­še­ní, které se v koneč­ném důsled­ku při­čtou k cel­ko­vé námaze.

Tento terén je přímo ideální na šupinaté lyže, kdy možnost jet bez pásů bez zbytečného přídavného tření, osvěžuje podobně jako skluz na běžkách.

Sejde­te-li ovšem z cesty, což se nezna­lým míst­ních pod­mí­nek může hravě stát, mohou být výle­zy z kra­so­vých krá­te­rů hodně strmé. V té chví­li litu­je­te, že na lyžích pásy nemá­te. A my znal­ci míst­ní­ho teré­nu nejsme, opa­ko­va­né hlem­zá­ní se z děr nám bere síly, nako­nec pásy přeci jen nasazujeme.

Nejsem moc pří­z­niv­cem tech­nic­kých novi­nek a zázra­ků v podo­bě uleh­čo­va­del pohy­bu vpřed, ale když mi na zvlh­lých pásech zača­ly narůs­tat baku­le sněhu a ladný skluz vpřed se pro­mě­nil v táh­nu­tí oce­lo­vé koule na řetě­zu za sebou, uznal jsem prohru.

Když jinak nedá­te, já ten vosk na pásy tedy vyzkouším

Nejen že kupo­di­vu zabral, ale začal fun­go­vat tak rych­le, že mi to rozum zatem­ni­lo až jsem sám sobě veřej­ně udě­lil důtku pre­zi­den­ta druž­stva za odmí­tá­ní neod­vrat­né­ho pokroku.

Ještě se vrá­tím ke krasu. Totes Gebi­r­ge nebo-li Mrtvé hory. Že by tento název zrcadlil také jeden druh neštěs­tí tak typic­ký pro toto poho­ří? Řeč je o závr­tech (doli­nách, mul­dách). Bez­peč­nost­ní expert němec­ké­ho alp­ské­ho spol­ku Pit Schu­bert jim ve dru­hém díle své knihy Bez­peč­nost a rizi­ko na skále, sněhu a ledu věnu­je hned celou kapi­to­lu. Závr­ty jsou kónic­ké depre­se o prů­mě­ru od jed­no­tek až něko­li­ka desí­tek metrů, které jsou spo­je­ny komí­nem s pod­zem­ní­mi pro­sto­ra­mi. A tady je pro­blém. Tento komín (pro­pad­li­na) na dně závr­tu bývá často zcela nebo čás­teč­ně zane­se­ný zemi­nou, pře­kry­tý klečí, kame­ny a v zimně či před­ja­ří sně­ho­vou pokrýv­kou. Nebez­pe­čí pro­pad­nu­tí se dá při­rov­nat k pádu do ledov­co­vé trh­li­ny. S tím roz­dí­lem, že na ledov­ci s tím člo­věk tak nějak počí­tá a pohy­bu­je se po něm navá­za­ný na lano, na lyžař­ských túrách kra­sem jsem niko­ho navá­za­né­ho na laně ještě neviděl.

Ročně se v Rakous­ku pohřešu­je okolo šesti set lidí (zdroj ORF). Drti­vá vět­ši­na samo­zřej­mě nezmi­zí v závr­tech, sta­tis­ti­ku urču­jí kri­mi­nál­ní činy a sebe­vraž­dy. Ale při hus­to­tě dese­ti nebez­peč­ných závr­tů na kilo­me­tr čtve­reč­ní v někte­rých oblas­tech Totes Gebi­r­ge se doce­la divím…

V říjnu roku 1996 se zkušený horolezec Herbert Bruckmüller vydal na třídenní sólový přechod Mrtvých hor.

Před­po­věď poča­sí neby­la sice úplně ide­ál­ní, ale pro­to­že Bruckmüller tuto trasu již něko­li­krát v minu­los­ti absol­vo­val a byl dobře vyzbro­jen, nene­chal se tro­chou deště odra­dit. Nesl s sebou pro­vi­ant na pět dní, pět litrů teku­tin, náhrad­ní oble­če­ní, biva­ko­va­cí pytel, dvě sví­til­ny, kom­pas a další výba­vu obvyklou pro podob­né pře­cho­dy hor.

Po noci strá­ve­né na chatě Pührin­gerhüt­te se vydal po nezna­če­né trase, tu a tam mu k ori­en­ta­ci poslou­ži­lo tyčo­vé zimní zna­če­ní, které ale v létě nejde všude sle­do­vat. V ori­en­tač­ně nároč­ném a čle­ni­tém úseku ho zastih­la tma, proto se roz­ho­dl dál nepo­kra­čo­vat a vyhle­dal vhod­né místo pro bivak. V jedné pro­hlub­ni, vedle kosodře­vi­ny, sho­dil batoh na zem. Jak v něm lovil bater­ku, udě­lal při­tom jeden krok vzad a pro­pa­dl ze do komí­na závr­tu. Při­stál zády na širo­ké kamen­né tera­se, k jeho štěs­tí na měk­kém bato­hu s hla­vou ochrá­ně­nou kari­mat­kou. Potlu­če­né poza­dí bylo v tuto chví­li bez­vý­znam­né zra­ně­ní ve srov­ná­ní s tím, co se mohlo stát. Zale­zl do biva­ko­va­cí­ho pytle a usnul.

Když se pro­bu­dil chla­dem, vylo­vil z bato­hu náhrad­ní bater­ku aby zjis­til, že se nachá­zí v pro­sto­ru veli­kos­ti běž­né­ho poko­je a pět metrů nad ním je ve stro­pě díra jeden krát dva a půl metru, kte­rou se sem nedob­ro­vol­ně dostal a pod jeho noha­ma komín pokra­ču­je zhru­ba dal­ších pět metrů ve stej­né šířce a pak užším otvo­rem dál do útrob země. Potud dobré, ale jak ven? Při­pev­nil na rep­šňů­ru kámen a něko­li­krát jej vyho­dil z otvo­ru ven v oče­ká­vá­ní, že se kámen se šňůrou někde zachy­tí. Vždyť kosodře­vi­ny bylo všude okolo dost. Ale kámen ne a ne se zachy­tit. Jakmi­le za šňůru zatá­hl, kámen mu stále znovu padal k nohám. Když si člo­věk pomys­lí, koli­krát se na kosodře­vi­ně něco zachy­tí, aniž by si to přál, např. lano při sta­ho­vá­ní po slanění…

V domně­ní, že pro­dlou­že­ním šňůry získá větší šanci na úspěch, roz­stří­hal nůž­ka­mi kapes­ní­ho nože větrov­ku do spi­rá­ly na úzký prou­žek. Přes veš­ke­rou snahu však ani další vrhá­ní kame­ne nepři­nes­lo oče­ká­va­ný výsle­dek. Napadlo jej napl­nit biva­ko­va­cí pytel kame­ním a pou­žít jej jako pod­stav­ce, s jehož pomo­cí by mohl otvo­ru dosáh­nout. Tolik kame­ní však v jeho okolí neměl. Mohl se pouze poku­sit posta­vit kamen­nou pyra­mi­du. Výška pyra­mi­dy však k dosa­že­ní otvo­ru nesta­či­la. Slezl tedy komí­nem, kapes­ním nožem dobý­val kame­ny a v bato­hu je dopra­vo­val na tera­su. Pro­to­že šet­řil bate­rie, pra­co­val téměř stále potmě. Všech­ny poku­sy dosko­čit z vrcho­lu pyra­mi­dy k otvo­ru však kon­či­ly nezda­rem. Pro­to­že měl málo mate­ri­á­lu a pyra­mi­da byla velmi úzká, říti­la se mu po kaž­dém odra­zu. Kame­ny, které při tom pada­ly komí­nem dolů, musel znovu vyná­šet. Aby se po nezda­ře­ném skoku nezří­til dolů až na dno pod ním, ská­kal vždy poně­kud stra­nou, kde jak poz­dě­ji zjis­til, byly horší chyty. Skoky nekon­či­ly vždy na nohách. Aby nedo­pa­dal tak tvrdě, roz­pro­střel vedle pyra­mi­dy věci pro biva­ko­vá­ní a náhrad­ní oblečení.

Jeho původ­ní plán počí­tal s tím, že po dosa­že­ní Taupli­t­zalm sestou­pí přes Salz­ste­ig do Hin­ter­sto­de­ru. Odtud měl zavo­lat své pří­tel­ky­ni. Pro­to­že se však pří­tel­ky­ně tele­fo­nu nedo­čka­la, uvě­do­mi­la poli­cii. Pát­ra­cí akce zača­la ještě té noci. Bruckmüller zatím neú­nav­ně sta­věl stále znovu svoji kamen­nou pyra­mi­du. Aby neu­snul a snad i neu­mřel násled­kem podchla­ze­ní a vyčer­pá­ní, zůstal aktiv­ní i celou násle­du­jí­cí noc, již dru­hou strá­ve­nou v tomto věze­ní. Neza­vřel oka a stále znovu dělal nesčet­né kliky, aby se zahřál. Roz­dě­lil pro­vi­ant tak, aby mu v pří­pa­dě potře­by vydr­žel i na deset dní. Přes­to­že uva­žo­val takto raci­o­nál­ně, ohlá­si­ly se první pochyb­nos­ti, zda se mu do té doby poda­ří vyprostit.

Třetí den po pádu do pod­ze­mí prše­lo. Stu­de­ná fron­ta se sta­ho­va­la nad celým Rakous­kem. Hory byly často zaha­le­ny v mra­cích. Tucty záchra­ná­řů a čet­ní­ků z údol­ních obcí Grundl­see, Grü­nau a Hin­ter­sto­der pro­če­sá­va­ly za pomo­ci vrtu­l­ní­ku všech­ny možné trasy. Bez­vý­sled­ně. V blíz­kos­ti Bruckmülle­ro­va věze­ní nepro­šel nikdo. A i kdyby, sotva by si někdo všiml malé­ho otvo­ru v zemi. Bruckmüller dále po kaž­dém neú­spěš­ném skoku pře­sta­vo­val svou kamen­nou pyra­mi­du. Když usly­šel hluk vrtu­l­ní­ku, vyho­dil bez­myš­len­ko­vi­tě něko­lik kame­nů otvo­rem ven, čehož vzá­pě­tí lito­val. Kame­ny stej­ně nikdo neza­hlé­dl a nyní mu chy­bě­ly při stav­bě pyra­mi­dy. Nikdo nemohl tušit, že se nachá­zí uvěz­něn v jes­ky­ni jeden kilo­me­tr na západ od zimní zna­če­né cesty. Na zákla­dě výpo­vě­di jed­no­ho horo­lez­ce, který uvedl, že pohře­šo­va­né­ho potkal při výstu­pu na Rot­g­gschirr, letěl vrtu­l­ník k jeho vrcho­lu, aby se zjis­ti­lo, zda se tam Bruckmüller zapsal do vrcho­lo­vé knížky.

Hle­da­li marně. Ale našly se ponož­ky, které však, což nemohl nikdo vědět, nepo­chá­ze­ly od Bruckmülle­ra. Pát­rá­ní se znovu roz­běh­lo napl­no, ten­to­krát i se psy, od místa nále­zu pono­žek. Bez­vý­sled­ně. Něko­lik Bruckmülle­ro­vých přá­tel se roz­hod­lo pát­rat na vlast­ní pěst. Než vyra­zi­li, dota­zo­va­li se u tří věšt­kyň. Jedna nevi­dě­la vůbec nic. Druhá jej vidě­la schou­le­né­ho sedět na bobku. Přece jen. Třetí jej vidě­la u Ofen­lo­chu, tedy na náhor­ní plo­ši­ně, a ne na jejím okra­ji (což také byla prav­da, i když ne přes­ně). Pří­buz­ní i přá­te­lé zača­li znovu dou­fat. Byli pevně pře­svěd­če­ni, že dosud žije.

Příští­ho dne, již čtvr­té­ho strá­ve­né­ho v jes­ky­ni, byly vrchol­ky Sever­ních Alp zaha­le­ny v mra­cích. Nad hra­ni­cí 2000 m sně­ži­lo. Přá­te­lé hle­da­li v oblas­ti Ofen­lo­chu, ale marně. Pro­past, ve které byl Bruckmüller uvěz­něn, je od Ofen­lo­chu vzdá­le­na nejmé­ně dva kilo­me­t­ry. Pohře­šo­va­ný nadá­le sta­věl svou kamen­nou pyra­mi­du, ačko­liv to bylo frustru­jí­cí a zdálo se to být marné. Člo­věk, který se dosta­ne do bez­na­děj­né situ­a­ce a nevi­dí žádné výcho­dis­ko, se bude stále znovu pokou­šet i o to nej­ne­mož­něj­ší řeše­ní. Člo­věk se jen tak snad­no nevzdá. Až tepr­ve tehdy, když je u konce svých sil. A to Bruckmüller zda­le­ka nebyl. Jeho dobrá kon­di­ce mu dovo­lo­va­la znovu a znovu sta­vět kamen­nou pyra­mi­du, i když nadě­je na vysvo­bo­ze­ní poma­lu sláb­la. A to zlomí kaž­dé­ho. Se sláb­nou­cí nadě­jí rost­lo zou­fal­ství, které se jej poma­lu zmocňovalo.

Zatím pokra­čo­va­lo vrtu­l­ní­kem pod­po­ro­va­né pát­rá­ní v závě­ru údolí Alm­tal. Na zákla­dě výpo­vě­di věšt­ky­ně se znovu vyda­la část záchra­ná­řů na náhor­ní plo­ši­nu. Večer však byla akce s koneč­nou plat­nos­tí ukon­če­na, pro­to­že nadě­je najít pohře­šo­va­né­ho živé­ho byla rovna nule. Bruckmülle­ro­vi přá­te­lé dora­zi­li po neú­spěš­ném pát­rá­ní k hor­ské chatě Pührin­gerhüt­te. Když ji našli zavře­nou (správ­ce mezi­tím sestou­pil do údolí), zhas­la i ta nej­po­sled­něj­ší nadě­je. Páté­ho dne strá­ve­né­ho v jes­ky­ni, po čtyřech mra­zi­vých nocích a sotva méně chlad­ných dnech, se poča­sí změ­ni­lo defi­ni­tiv­ně. Nasta­la bouře, nepří­z­ni­vé poča­sí, které mělo zahá­jit sto­le­tou zimu, začalo.

Od krát­ké­ho spán­ku bez­pro­střed­ně po svém pádu neza­mhou­řil Bruckmüller oka ze stra­chu, aby neza­spal a neze­mřel podchla­ze­ním. Vedle nespo­čet­ných kliků na zahřá­tí sta­věl nejmé­ně tři­sta­krát znovu a znovu svoji kamen­nou pyra­mi­du. Stej­ně toli­krát vysko­čil k otvo­ru ve stro­pě. Marně. Z počá­teč­ní víry ve vysvo­bo­ze­ní v tuto chví­li už mnoho nezbý­va­lo. Jeho zou­fal­ství dosáh­lo roz­mě­ru, který ještě nikdy v živo­tě neza­žil. Stále čas­tě­ji trpěl panic­ký­mi záchva­ty, halu­ci­na­ce­mi, depre­se­mi a poma­lu se lou­čil se živo­tem. Přes­to se nevzdá­val. Zvý­šil pyra­mi­du, při­čemž obě­to­val všech­no, co mohl postrá­dat. Kon­zer­vy, dózy od nápo­jů napl­ně­né pís­kem, prázd­nou kra­bi­ci od pro­vi­an­tu i své pohor­ky. Dovo­lil si je obě­to­vat, pro­to­že měl s sebou ještě lehké plá­těn­ky urče­né pro pobyt na chatě. Aby zvý­šil sta­bi­li­tu štíh­lé pyra­mi­dy, roz­stří­hal biva­ko­va­cí pytel na prouž­ky a omo­tal ji. Stej­ně tak nalo­žil s veš­ke­rým zbyt­kem šňůr. Přes všech­no úsilí však zůsta­la pyra­mi­da velmi vratká.

Proti oče­ká­vá­ní se ten­to­krát pyra­mi­da nezří­ti­la už během výstu­pu. Koneč­ně stál výš než kdy před­tím. Risk­nul skok dole­va, pro­to­že tam byly lepší chyty. Do této chví­le se skoku dole­va neod­vá­žil, pro­to­že kdyby se skok a zachy­ce­ní na okra­ji závr­tu nezda­řil, zří­til by se do komí­nem dolů. Koneč­ně. Bruckmüller dosá­hl chytů, poda­ři­lo se mu udr­žet a roz­po­rem vyle­zl z otvo­ru. Po osm­de­sá­ti pěti hodi­nách v jes­ky­ni byl opět na svo­bo­dě, ale ještě zda­le­ka ne zachráněn.

Prše­lo, byla zima a spás­ná chata dale­ko. Bruckmüller byl zcela vyčer­pán a na nohou měl pouze plá­těn­ky. Osl­něn den­ním svět­lem, nehle­dě na stu­de­ný déšť, upadl do tvr­dé­ho spán­ku, ne nepo­dob­né­mu bez­vě­do­mí. Asi za hodi­nu jej pro­bu­di­la zima. Měl jen jedno přání. Teplo. Vždyť v pod­ze­mí po celou dobu jen ukrut­ně mrz­nul. Usou­dil, že tepla nej­rych­le­ji dosáh­ne v Pührin­gerhüt­te. Na dru­hou stra­nu, smě­rem k Taupli­t­zalm, by měl sice vítr v zádech, ale cesta byla delší. Navíc se domní­val, že chaty tam už budou zavře­né. Přímý sestup k jeze­ru Grundl­see by byl nej­rych­lej­ší. Pro­to­že jej neznal a pro­to­že sestup čás­teč­ně vedl vol­ným teré­nem, nechtěl to ve svém neu­tě­še­ném stavu riskovat.

Zasle­chl vrtu­l­ník. Smysl toho letu za tak nepří­z­ni­vé­ho poča­sí nechá­pal. Nemohl vědět, že Pührin­gerhüt­te byla již zavře­ná a že hor­ská služ­ba na zákla­dě neú­spě­chu zapo­chy­bo­va­la o tom, zda Bruckmüller na chatě vůbec pře­no­co­val. Vrtu­l­ník letěl naho­ru se správ­co­vou. Zápis v knize hostů byl jasný: pohře­šo­va­ný na chatě pře­no­co­val a udal cíl cesty, Taupli­t­zalm. Heli­kop­té­ra letě­la zpát­ky. Příští­ho dne měla být zahá­je­na nová pát­ra­cí akce.

Proti sil­né­mu větru to šlo jen poma­lu. Vítr s deš­těm se změ­nil ve sně­ho­vou bouři. Sníh zůstá­val ležet. Setmě­lo se. Bez svět­la dora­zil za tři hodi­ny po kole­na v čer­stvém sněhu k Pührin­gerhüt­te. Ale chata byla zavře­ná. I zimní míst­nost. Jeho zkla­má­ní bylo nesmír­né. Vydal se dál dolů k cha­tám v Elrn­gru­be, o nichž se domní­val, že budou ještě ote­vře­né. Ale i tyto chaty byly již zavře­né. S pomo­cí rezerv­ní sví­til­ny, jež byla už dávno vybi­ta, ale kte­rou v kapse kalhot zahřál nato­lik, že chvil­ku sví­ti­la, napsal zprá­vu na papí­ro­vý kapes­ník. Pak pokra­čo­val dál v sestu­pu. Cestu znal. Jen proto ji ve tmě našel, i když ne bez potíží.

Sta­rost mu dělal úsek cesty podél jeze­ra Lahn­gan­g­see. Při­pra­vil si do kapes něko­lik kame­nů, aby je v pří­pa­dě potře­by mohl hodit ve směru k jeze­ru. Tak by poznal, zda se už nachá­zí pří­liš blíz­ko jeze­ra či niko­liv. Mezi­tím se pře­houp­la půl­noc. Když koneč­ně dosá­hl hra­ni­ci lesa, odde­chl si. I když už to neby­la hrůza pro­ži­tá pod zemí, stále neměl vyhrá­no. Musel čelit mra­zi­vé­mu chla­du a tápat ve tmě. Jed­nou ztra­til cestu. Lezl kosodře­vi­nou po čtyřech tak dlou­ho, dokud ji opět nena­šel. Co se teré­nu týče, měl nyní před sebou ten snad­něj­ší úsek cesty. V lese však byla ještě větší tma než venku. Sestup z Pührin­gerhüt­te do údolí je deset kilo­me­t­rů dlou­hé, neko­neč­né trmá­ce­ní naho­ru a dolů kame­ni­tý­mi hor­ský­mi svahy.

Když ráno okolo sedmé Bruckmüller dora­zil k jeze­ru Grundl­see, bylo to více než 20 hodin od oka­mži­ku, kdy se vypros­til z pod­ze­mí. U sed­lá­ků v Scha­che­nu se už sví­ti­lo. V kuchy­ni bylo teplo. Koneč­ně teplo. Dostal teplý čaj a musel vyprá­vět. Pak jej dopra­vi­li do nemoc­ni­ce. Tepr­ve tam se mohl pořád­ně vyspat. Díky dobré těles­né kon­di­ci pře­stál Bruckmüller své dob­ro­druž­ství pře­kva­pi­vě dobře. Nepři­vo­dil si žádné omrz­li­ny, které by nesly trva­lé následky.

Za něko­lik dní byl z nemoc­ni­ce pro­puš­těn. Avšak zážit­ky pro­ži­té na okra­ji živo­ta a smrti se nevy­ma­žou z pamě­ti ze dne na den. O co je tako­vý záži­tek delší a inten­ziv­něj­ší, o to déle se z něj člo­věk vzpa­ma­to­vá­vá. A Bruckmüller byl na pokra­ji smrti všeho všudy déle než 105 hodin. Ještě celé týdny potom nemohl spát potmě. Když se vzbu­dil, pro­pa­dal pani­ce. Pokaž­dé si mys­lel, že je stále ještě v jes­ky­ni. Poz­dě­ji Bruckmüller dojem­ně vylí­čil své zážit­ky v knize Proč neu­míš létat?.