Drei Hügel Runde

Myslím, že uzrál čas na report obsahem poněkud odlišný od myšlenkového mejnstrímu našeho webu.

Poku­sím se dnes vybo­čit ze břehů obvyk­lé­ho „při­je­li jsme, sjeli jsme a odje­li jsme”. Možná to bude člá­nek pří­liš pouč­ný, za pří­pad­nou nudu se čte­ná­ři pře­dem omlou­vám. Nicmé­ně rád bych vám pově­děl něco o vzni­ku, kul­tu­ře a oby­čej­ném žití v louč­kař­ském ráji západ­ní části regi­o­nu Most­vier­tel. Inspi­ra­cí mi k tomu bylo poho­do­vé lyžař­ské puto­vá­ní přes tři kopeč­ky Gla­senberg, Ober­bram­berg a Brie­fberg, které jsme usku­teč­ni­li s Ájou za nád­her­né­ho led­no­vé­ho dne plné­ho slun­ce a jis­kři­vé­ho prašanu.

Na šikmé ploše, tak by se dalo charakterizovat živobytí v oblastech Steyrtal a Ennstal.

Regi­o­ny jsou to rázo­vi­té a hor­na­té. Pod­lo­ží tu tvoří pís­kov­ce, opuky a směsi vápen­ce či dolo­mi­tu s hlí­nou, odbor­ně se tomu říká flyš. Díky tomu, že jde o měkké a v celé oblas­ti stej­no­ro­dé hor­ni­ny, eroze zde nevy­tvo­ři­la žádné srázy a skal­ní výcho­zy, nýbrž kopeč­ky zaob­le­né, tva­ro­va­né různě hlu­bo­ký­mi rýha­mi a záře­zy. Jejich úbočí časem při­lá­ka­ly člo­vě­ka, aby je vyu­žil k hos­po­da­ře­ní v sym­bi­óze chovu dobyt­ka a sadov­nic­tví. Postu­pem času vznik­la jedi­neč­ná kul­tur­ní kra­ji­na, cha­rak­te­ri­zo­va­ná pas­t­vi­na­mi ohra­ni­če­ný­mi vět­ro­la­my a živý­mi ploty z keřů a níz­kých stro­mů, pro toto místo tak typic­ký­mi, dopl­ně­ná ovoc­ný­mi sady kolem obrov­ských stat­ků, vět­ši­nou uza­vře­ných čtyř­bo­kých dvorců.

Výsad­ba ovoc­ných stro­mů neby­la samo­ú­čel­ná. Spolu s jasa­ny a javo­rem kle­nem půso­bí jako účin­ná ochra­na před sesuvy půdy. V dneš­ním, eko­no­mic­kém světě, se jeden druh ovoce dostal na výslu­ní a hraje prim v potra­vi­nář­ském řetěz­ci, pohos­tin­ství i turis­tic­kém ruchu. Jde o hruš­ku ve spo­je­ní s výro­bou „mostu”. Odtud byl odvo­zen název regi­o­nu Most­vier­tel, k němuž se prá­vem hrdě hlásí hordy statkářů.

Kdo ze svého stat­ku vidí bazi­li­ku na kopci v Son­tagsber­gu, ten bydlí v Mostviertelu.

Není most jako mošt

Dol­nora­kous­ký „most” je vlast­ně víno ze zkva­še­né ovoc­né šťávy. Kdysi to byl tra­dič­ní lido­vý nápoj, který dobře zahá­ní žízeň, ale jeho ambi­ci­óz­ní výrob­ci z něho v posled­ní době udě­la­li vyhle­dá­va­nou spe­ci­a­li­tu. V drti­vé vět­ši­ně se vyrá­bí z hru­šek, což mu dodá­vá zcela zvlášt­ní chuť a aroma: může se pohy­bo­vat od zcela jemné vari­an­ty až po trp­kou. „Most” je nej­lep­ší zpra­vi­dla tehdy, když chut­ná lehce ale ne pří­liš kyse­le. V tako­vé vari­an­tě se dobře pije jak neře­dě­ný, tak i zře­dě­ný mine­rál­kou. Je to nápoj zcela pří­rod­ní, osvě­žu­jí­cí a před­sta­vu­je dobrou alter­na­ti­vu k pod­stat­ně těž­ší­mu vínu, pro­to­že obsa­hu­je rela­tiv­ně malé množ­ství alko­ho­lu, od čtyř do osmi procent.

Jak se má ovšem návštěvník Rakouska dopátrat, který „most” mu bude nejlépe vyhovovat

má být spíše z hruš­ky zvané Spec­kbir­ne nebo Pichl­bir­ne, Dor­schbir­ne nebo Stie­gl­bir­ne, Knoll­bir­ne nebo Rose­nho­f­bir­ne, nebo jak se všech­ny ty odrů­dy jme­nu­jí? Na to je jen jedna meto­da: ochut­ná­vat, ochut­ná­vat a zase ochut­ná­vat. Proto vznik­la turis­tic­ká trasa Most­stra­ße, která vede napříč celým kra­jem hru­šek. Ano, je to zále­ži­tost pře­de­vším od jara do pod­zi­mu, ale i na lyžní­ky je pama­to­vá­no, kon­krét­ně dvěma slavnostmi:

Most­tau­fen svá­tek Sv. Sebas­ti­á­na, pat­ro­na „mostu”, koná se kolem 20. ledna,

Mostwall­fa­hrt žeh­ná­ní nové­ho „Most­ba­ron mostu”, koná se kolem 20. břez­na na Sv. Josefa.

S titulem barona

S „moš­to­vý­mi baro­ny” se to má tak. Titu­lem Most­ba­ron se hono­sí dva­cít­ka osob­nos­tí, vybra­ná mezi pro­du­cen­ty „mostu”, pro­vo­zo­va­te­li palí­ren, restau­ra­té­ry a hote­li­é­ry.  Je to oce­ně­ní mužům a ženám, kteří svým osob­ním nasa­ze­ním při­spí­va­jí k šíře­ní dob­ré­ho jména regi­o­nu, ve kte­rém žijí a jeho typic­ké­ho pro­duk­tu, hruš­ko­vé­ho „mostu”. Výrob­ky od baro­nů jsou tím nej­lep­ším, co se dá z míst­ní­ho ovoce zís­kat: dru­ho­vě čisté „mosty”, ovoc­né šťávy a pálen­ky. Baro­ni orga­ni­zu­jí zábav­né dny pod širým nebem, ať už ochut­náv­ky, spe­ci­a­li­zo­va­né semi­ná­ře nebo výle­ty kra­ji­nou – a při tom všem rádi vyprá­vě­jí pří­běhy a his­tor­ky, které se váží k jejich oblí­be­ným hruškám.

Jeli­kož a pro­to­že je vhod­né hruš­ko­vý „most” dopro­vo­dit pikant­ním pokr­mem z masa a sýry nej­růz­něj­ší­ho druhu, dostá­vám se k dal­ší­mu vyu­ži­tí míst­ní krajiny.

Loučky, které v zimně k lyžařskému řádění využíváme, jsou ve zbylém ročním období domovem a jejich porost pastvou výbornému hovězímu.

Krávy nic nestre­su­je, kromě zimy jsou celý rok venku, denní doje­ní už není v kurzu, nikdo se o ně tedy moc nesta­rá. Jejich pří­jem­ný život se tak může odra­zit v kva­li­tě poslé­ze ser­ví­ro­va­né flákoty.

Intenzivně obhospodařované louky zdaleka neoplývají barevností květů různých bylin.

Obvykle na nich pře­vlá­da­jí dva nebo tři druhy trav, pro­to­že časté hno­je­ní a seče­ní při­spí­vá k buj­né­mu růstu trav­ní hmoty, která vytla­ču­je ostat­ní rost­li­ny. Člo­věk je v době květu vnímá jako sli­nu­té bílé či žluté plo­chy, v době plís­ka­nic pak jako nevzhled­né hnědé blá­ti­vé.. Naštěs­tí to není pří­pad těžko dostup­ných, ploš­ně nevý­znam­ných luk na sva­zích a hře­be­nech pahor­ka­ti­ny v Most­vier­te­lu, vyu­ží­va­ných k chovu hově­zí­ho. Každé léto na nich díky pře­váž­ně ruč­ní­mu hos­po­da­ře­ní vykvé­tá plejá­da kvě­tin, chrpy, heř­má­nek, různé druhy orchi­deí a vítr žene vlny po vzrost­lých lukách až do pod­zim­ku. Někte­ré druhy rost­lin se množí jen seme­ny, proto je důle­ži­té počkat se seče­ním co nejdéle. Míst­ní seká­či jistě hravě zvlád­nou dostat seno do sto­dol dřív, než nasta­ne sych­ra­vý nečas.

A tak tvrdá práce stat­ká­řů zajiš­ťu­je zacho­vá­ní roz­ma­ni­tos­ti kra­ji­ny v tomto koutě Rakous­ka pro jejich nástup­ce a budou­cí gene­ra­ce. My z toho s dovo­le­ním těží­me v době, kdy zem odpo­čí­vá, když se jim pro­há­ní­me za humny na lyžích. Pro­sit! Skol!!