Družstevní poježdění za humny

V Alpách nám zuří fron­ta, v před­hůří všech­no slezlo po vče­rej­ší oble­vě, tak to asi ani posled­ní den prázd­nin Adam nepro­větrá nové náči­ní. V zou­fal­ství posí­lám Vlá­ďo­vi noční ese­mes­ku: „Co takhle stře­da, měly by ode­znít fron­ty a kles­nout lavi­nov­ka?”. Vypnu tele­fon a jdu spat. Ráno po pro­bu­ze­ní a zapnu­tí tele­fo­nu na mě s pře­kva­pe­ním blik­ne Vlá­ďo­va odpo­věď ozna­če­ná časem 0:40: „Taky jsem na to kou­kal. Před­běž­ně OK. Zastihls mě v mon­tá­ži Mon­či­na vázka. Do rána chci mít hoto­vo. Skol!”.

Druhé pře­kva­pe­ní mě čeká při pohle­du z okna kou­pel­ny. Dva­cet cen­ti­me­t­rů čer­stvé­ho sněhu. A do toho píp píše Vláďa: „Dnes asi zku­sí­me s Mon­čou louč­ka­řit u Sed­li­ce. Zatím sepa­ré, že aby se mi nepo­pla­ši­la. Skol!”. Tož popla­ši­la – nepo­pla­ši­la, po pří­cho­du z kos­te­lí­ku, který dnes děti absol­vo­va­li na bobech, vyrá­žím s Ada­mem a Mate­sem vstříc dob­ro­druž­ství s tím, že na pláně dora­zí­me z opač­né­ho směru než Kor­be­ní­ci a tam si dáme pár spo­leč­ných sjezdů.

Škoda že včera slezl skoro vše­chen pod­klad. Nový sníh padal při tep­lo­tě kolem nuly. Je mokrý, musí­me jít opa­tr­ně, ale cesta je v pod­sta­tě pořád po lou­kách, jejichž dobrý stav známe z pod­zim­ních výle­tů. Je to rych­lov­ka, proto neex­pe­ri­men­tu­ji s voska­ma a lepím Mate­so­vi na lyže krát­ké pásy. Adam je popr­vé na splitu.

Je pří­jem­né se pro­chá­zet na lyžích za humny, loň­skou zimu to pro absen­ci sně­ho­vé pokrýv­ky nešlo ani jed­nou. Tak děku­je­me za tu ale­spoň dočas­nou nadíl­ku. Dokon­ce slu­níč­ko chvil­ka­mi poku­ku­je na Mate­so­vo život­ně první backcoun­t­ry. Šlape mu to sta­teč­ně, uvi­dím, jak moc bude rem­cat při jízdě dolů v těž­kém sněhu s běžec­kou botou ve 3pin vázku s kabe­lem na leh­kých skialpech.

První sjezd je tady. Všech­ny kom­po­nen­ty spli­ta jdou hlad­ce do sebe i pod sně­hem, teď ještě z něho neu­dě­lat „kame­ňá­ka” po první jízdě. Před­voj je na mě. Vcel­ku to jde, louč­ka je bez krtin­ců a dělám oblouč­ky. Tu a tam se lehce pro­šlápnu na trávu. Adam je v poho­dě. Prkno je širo­ké a plave na povrchu. Mates to valí pěkně po spád­ni­ci a rozkodr­ca­ný se sezna­mu­je s novým způ­so­bem pohy­bu. Při­po­mí­ná mi kluky z filmu Kra­ko­noš a lyžní­ci, když se jim popr­vé pod noha­ma roz­je­ly čer­s­tvě naby­té ski. Sje­de­me pod louku Za Kop­cem a při­pra­vu­je­me se k výstu­pu nej­lep­ší částí plání, když tu se ze sedél­ka postup­ně vyno­řu­jí další lyžní­ci. Vítá­me se buja­rým povykováním.

Emča s Kač­kou už při­je­li jen na bobech, ale sta­teč­ně šla­pa­li s námi naho­ru a jez­di­li dolů. Z oblo­hy se nám nasy­pa­lo ještě dva tři cen­ti­me­t­ry sněhu, pros­tě v rámci mož­nos­tí pará­da. Než se při­poz­di­lo, stih­li jsme tři spo­leč­né jízdy a roze­šli se každý svým smě­rem. Tako­vé pří­jem­ně strá­ve­né druž­stev­ní odpoledne.

Čas rych­le uběhl a při zpá­teč­ní jízdě jsme tepr­ve zpo­zo­ro­va­li, že se začí­ná smrá­kat. Díky čer­stvé­mu popraš­ku jsme sjeli až do údolí bez škrá­ban­ců na skluz­ni­ci. Skol!