Eine spitze Pumelice

Název dneš­ní­ho foto­re­por­tu je aso­ci­a­cí na Vlá­ďo­vo neo­če­ká­va­ný bás­nic­ký výlev vyřče­ný v momen­tě, kdy jsme v Gläs­ser­bo­den zevlo­va­li po okolí před posled­ním sjez­dem do údolí. Dejte se tedy spolu s námi unést do hor při­chá­ze­jí­cím jarem a s ním právě zapo­ča­tým obdo­bím per­fekt­ní fir­no­vé lyžovačky.

Jochspi­t­ze und Karl­spi­t­ze – eine spi­t­ze Pumelice.

– Vláďa

Když člo­vě­ka víta­jí svěží barvy zele­né a modré odra­že­né od bílé čepi­ce zasně­že­ných hor, je říze­ní auta mezi dlou­hý­mi kra­bi­ce­mi veselejší.

Při tep­lo­tě osm stup­ňů nad nulou ve výšce 1600 m.n.m. jsme moc nevě­ři­li, že jízda vol­ným teré­nem bude možná. V zálo­ze bylo jež­dě­ní na opuš­tě­ných sjez­dov­kách rezor­tu, ale neby­lo to nako­nec nutné.

Nestí­hám Vlá­ďou nasa­ze­né­mu tempu. Stou­pat a při­tom fotit pano­rá­ma­ta nelze tak rychle.

Lyžař­ské stře­dis­ko Plan­ne­ralm nechá­vá­me defi­ni­tiv­ně za zády a na dobu, až nebu­de ve vol­ném teré­nu dosta­tek sněhu.

Za dobrou hodin­ku sto­jí­me v sedle na hře­be­ni mezi hora­mi Jochspi­t­ze a Karl­spi­t­ze. Výhled na dru­hou stra­nu je pří­jem­ným pře­kva­pe­ním. A to ještě netu­ší­me, jaký nás čeká z vrcho­lu Karlspitze.

Hře­ben, který vede k vrcho­lu, sle­du­je­me z jeho plo­ché jižní stra­ny. Na spo­jo­va­cím hře­be­ni k hoře Schre­inl vidí­me ski­al­pi­nis­ty v podo­bě teček, jak se pro­bí­je­jí pře­vě­je­mi. Posled­ní metry musí­me jít bez lyží. Cestu si Vláďa zpes­t­řu­je boul­de­rin­gem.

Na vršku nepa­dá­me na držku, nýbrž civí­me jak tela­ta na vrata. Defi­lé celých Don­ner­sba­chských a Schlad­mingských Taur leží pod naši­ma noha­ma. Přímo pod námi pak Miche­lin­ge­ralm vyzý­vá: „Tak hoši, příště!”.

Po doko­na­lém vyvá­le­ní se v mechu na slu­níč­ku a slopnu­tí první Plzeň­ské vrcho­lo­vé pré­mie si uží­vá­me první sjezd. Pod hře­be­nem se musí­me nej­pr­ve vymo­tat mezi vyku­ku­jí­cí klečí, ale pak to jede nádherně.

Ve spod­ní mír­něj­ší části jsou bezva muldy a jež­dě­ní mezi nimi, pří­pad­ně po nich, je prča. O pře­kva­pe­ní není nouze. Na pla­tíč­ku odha­zu­ji batoh u jedné z klečí a opá­sá­vám ski. Přeci nene­chá­me širo­ký žlab, vedou­cí z pod Jochspi­t­ze a plný od slu­níč­ka svě­tél­ku­jí­cí­ho firnu, jen tak netknutý.

Samot­ný vrchol Jochspi­t­ze vyne­chá­me, neb se nám nechce trmá­cet po holém suťo­vis­ku a výhled bude podob­ný jako z Karl­spi­t­ze. Radě­ji poz­dě­ji dáme ještě jednu jízdu na Planneralm.

Po druhé hodi­ně odpo­led­ní je už sníh ve vol­ném teré­nu hodně roz­mě­k­lý a brzdí. Nic nás ale neza­sta­ví, domů se ještě neje­de. Roz­ju­cha­ní stou­pá­me po opuš­tě­né sjez­dov­ce do kotle Glässerboden.

Tam nás čeká druhá Plzeň­ská vrcho­lo­vá pré­mie, spá­le­ní ksich­tu a posled­ní sjezd v más­líč­ku do údolí. Skol!