Großer Rotbühel

Původ­ním cílem dneš­ní­ho výle­tu bylo osi­ře­lé zimní stře­dis­ko Riesne­ralm, kde podle webo­vých kamer mělo být dosta­tek sněhu pro naše fir­no­vé rado­ván­ky. Ovšem když jsme dora­zi­li na start a po sou­vis­lé vrst­vě sněhu bylo památ­ky asi o dvě tři stov­ky výš­ko­vých metrů nad námi, bylo ihned roz­hod­nu­to o změně pro­gra­mu. Obzvláš­tě když led­ko­vá cedu­le v údolí při odboč­ce na Plan­ne­ralm hlá­sa­la „Vin­šu­je­me slu­neč­ný skitúring!”.

Na roz­díl od minu­lé­ho týdne je na par­ko­viš­ti v 1600 m.n.m. jen čtyři stup­ně nad nulou a pěkně větr­no. Obla­ka se honí sluš­nou rych­los­tí. V deset hodin jsme tu jedi­ná dvoj­ka širo­ko dale­ko. Než vyra­zí­me, při­jíž­dí ještě split­bo­ar­dis­ta samo­tář, se kte­rým se poz­dě­ji přes den potká­me. Lajnu prv­ní­ho výstu­pu vyty­ču­je čer­ve­ná sjez­dov­ka „Abfa­hrt 8”.

V kotli pod Glä­ser­kop­pe čer­ve­nou opouš­tí­me a stří­da­vě po černé a vol­ným teré­nem míří­me do sedla a dál k dneš­ní vrcho­lo­vé pré­mii, kupo­li se jmé­nem Großer Rot­bühel s výš­kou 2019 m.n.m.

Ze hřbe­tu Rot­bühe­lu se ote­ví­ra­jí divo­ká pano­rá­ma­ta na jich. Z nej­bliž­ších kopců defi­lu­je Hin­ter­gul­lingspi­tz, jejíž sever­ní svah jako mag­net při­ta­hu­je Vláďu. Právě jím stou­pá počet­ná sku­pin­ka ski­al­pi­nis­tů a Vláďa se už už vrhá dolů za nimi, že to přeci dneska stih­ne­me taky. Vzhle­dem k tomu, že jsme trio pípák sonda lopa­ta odlo­ži­li v autě s vědo­mím jež­dě­ní ve stře­dis­ku, musí­me to nechat na jindy.

Hře­bí­nek k vrchol­ku jdeme tra­dič­ně bez lyží. Naho­ře kon­tras­tu­je bílá pláň s všude pří­tomnou kosův­kou. Roz­hled je odtud na všech­ny svě­to­vé strany.

„Já si při našich výle­tech v před­ja­ří při­pa­dám, jak když jsme se štrá­cha­va­li v létě ve Wal­li­su, ako­rát že jsme o něja­kou tisí­cov­ku metrů níž. Dojem je ale podob­ný.”, pře­mýš­lí nahlas Vláďa.

Při­chá­zí chví­le na krát­ké duchov­ní zamyš­le­ní před sjez­dem do údolí.

Kdo není odda­ný svému pří­te­li, úctu k Vše­mo­hou­cí­mu opouští .

– Job 6:14

Díky větru ve vrcho­lo­vých par­ti­ích drží na povrchu krus­ta, která se místy boří. ale­spoň tak chut­ná jízda mír­nou louč­kou pod vrcho­lem. Ze sedla je to už jiné kafe. Díky čer­stvé­mu sněhu, který se nahro­ma­dil v závět­ří, je jízda str­mým teré­nem pohodlnější.

Když dora­zí­me na čer­ve­nou sjez­dov­ku, hrany našich lyží už mohou ve sviž­ném tempu zaře­zá­vat do měk­ké­ho firnu jeden oblouk za druhým.

Nebyl by to správ­ný den, kdy­bychom se spo­ko­ji­li s jed­ním sjez­dem. Na tera­se chat­ky vydat­ně pooběd­vá­me, nama­že­me ksich­ty a vyra­zí­me k dru­hé­mu útoku.

Vítr sfou­kal z oblo­hy posled­ní zbyt­ky mraků a sníh pod slu­neč­ní­mi paprsky rych­le měkne. Potře­tí pásá­me naše ski a ten­to­krát chce­me vystou­pat spo­jo­va­cí sjez­dov­kou na hře­ben Rotbühel-Plannereck.

Mine­me vrcho­lek Klei­ner Rot­bühel a sune­me se takřka po vrs­tev­ni­ci pod Plan­ne­reck. Sníh je hodně těžký, vítr ustá­vá, tep­lo­ta stou­pá, tělo se potí. Co kdy­bychom sjeli touhle sjez­dov­kou, tu ještě nezná­me? Jed­no­my­sl­né ano nás vrhá na Abfa­hrt 4, jednu z pří­měj­ších tras.

Byla to výbor­ná tečka na závěr. Pří­jem­ný sklon, hlu­bo­ký firn, slun­cem zali­tý svah. Nechce se ani pomys­let, že louč­kař­ská sezó­na končí…