Hochschwung

Což takhle dát si špe­nát? Ne, blbnu, což takhle pře­klo­pit se do jar­ní­ho jež­dě­ní na firnu? Ono totiž obdo­bí pře­mě­ny kolem břez­na bývá poně­kud boles­ti­vé, pro­to­že sně­ho­vé pod­mín­ky tes­tu­jí fyzič­ku, zejmé­na vytr­va­lost svalů ste­hen­ních a prdel­ních. Proto by to chtě­lo tro­chu oddech.

Tak jo, naor­di­nu­ji nám poho­do­vé louč­ka­ře­ní na sva­zích Hochschwun­gu, sdě­lil nám meto­dik. Co naplat že nástup je štre­ka a že jsme měli menší pauzu v jež­dě­ní, na tako­vé naše při­po­mín­ky dělal, že se právě vrá­til z vyšet­ře­ní od ušní­ho, které pro paci­en­ta nedo­padlo nejlépe.

Zprvu se nám šlape exce­lent­ně. Za zvuku malotrak­to­ru, kte­rým sed­lák, maji­tel hos­tin­ce a pro­vo­zo­va­tel dět­ské sjez­dov­ky v jedné osobě, vyvá­ží hordu děcek na začá­tek louky nad stat­kem, stou­pá­me po umrz­lém sněhu a v pří­jem­ném chládku.

Poz­dě­ji se situ­a­ce pře­kot­ně mění. Zvuk malotrak­to­ru ode­zněl hlu­bo­ko v údolí, kolem vyros­tl les a my vstou­pi­li do zle­do­va­tě­lé­ho a str­mé­ho žla­bo­ko­ry­ta. No funím jako loko­mo­ti­va, pepr­ná slova nepo­má­ha­jí pásům držet na svahu a po chví­li se i mé tělo neza­dr­ži­tel­ně sune zpát­ky do údolí. Hádej­te co se na to můžu? Když se s lyže­mi na zádech dopla­ho­čím naho­ru ke klu­kům, Milan situ­a­ci uklid­ňu­je nabíd­kou čaje ze své konve. Naho­ře při­to­pi­li, hlt teku­ti­ny při­jde vhod.

Nyní se situ­a­ce mění ještě víc. Slun­ce spa­lu­je na neko­neč­né rovi­ně. Ještě že jdu v sukýn­ce. Nohy ale odum­ře­ly a vůbec tak nějak cel­ko­vě fyzic­ky nic moc. Jak po flámu, který se ale nekonal.

Ne, mé stáří, ještě Tě nepo­zvu dál!

Koneč­ně vystu­pu­je­me nad úro­veň lesa, jenže situ­a­ce se opět mění. Začal fučet vítr jako sviňa a mě už v sukýn­ce není teplo.

Dolé­zá­me do sedla pod vrcho­lem, ze kte­ré­ho na nás už něco ges­ti­ku­lu­je meto­dik. Asi i něco říká, ale větr odná­ší jeho slova kamsi. Aha, už jsem to pocho­pil, máme jít po hře­bín­ku k němu, chce fil­mo­vat. Já to tak nemám rád, jak vítr doká­že zne­pří­jem­nit jinak hezký den, to je psy­cho. Když při­chá­zím k Vlá­ďo­vi, který se ptá, kam bude­me pokra­čo­vat dál, smrští nadá­vek a uště­pač­ných pozná­mek usměr­ňu­ji další postup jed­no­znač­ně oka­mži­tě ku sjez­du. Rych­le se při­ob­léct, na pano­rá­ma­ta kašlu.

Na větr­ných sně­ho­vých vln­kách to zprvu s jis­to­tou neje­de. Stří­dá se zle­do­va­tě­lý sníh, vystu­pu­jí­cí kame­ní, krus­ta a měkoň. Na něko­lik zastá­vek se dosta­ne­me do bra­tel­né­ho teré­nu. Záměr­ně se drží­me v mír­něj­ším svahu, který není pose­tý jinak všude pří­tom­ný­mi sto­pa­mi ski­al­pi­nis­tic­kých davů.

Nako­nec si každý tu svoji lajnu najde­me a je to vcel­ku zába­va. Sníh sice hodně rych­le měkne, ale než se defi­ni­tiv­ně oto­čí­me do údolí, stou­pá­me ještě jed­nou vrcho­lo­vým sva­hem, abychom se svez­li podru­hé. Kři­žu­je­me kory­to jaké­ho­si poto­ka, na jehož konci Vláďa před­vá­dí para­ko­toul, žel dopa­dá jako vždy na to stej­né a bola­vé rame­no. Napro­ti tomu Milan pod­ce­nil brz­d­né účin­ky mokré­ho sněhu a před­ve­dl vcel­ku vkus­ný frís­taj­lo­vý tane­ček. O pár desí­tek metrů níž vjíž­dí­me do hlav­ní trasy a v roz­jež­dě­ném sněhu se postup­ně noří­me do lesů.

Na rovin­kách musí­me zdat­ně píchat. Proti potká­vá­me něko­lik jedin­ců z odpo­led­ní, spíš už skoro noční směny. Strmý žlab v lese poho­dl­ně obchá­zí­me po letní turis­tic­ké znač­ce s lyže­mi na ramenou.

A už je tu posled­ní louč­ka nad stat­kem, kde na tera­se hos­tin­ce debu­ží­ru­jí všich­ni, kteří nás dnes pře­de­šli či před­je­li. Bude to dobré obe­cen­stvo na závě­reč­né ukáz­ko­vé tele­mar­ko­vé oblou­ky. Potlesk sice nepři­šel, pivem zdar­ma jsme odmě­ně­ni také neby­li, nicmé­ně obdiv­né úsměvy nikdo z hostů neskrý­val. Pří­jem­ný dojezd udě­lat posled­ní oblouk už na prk­nech tera­sy u stolu s roz­to­če­ným mokem. Nako­nec jsme zůsta­li jako posled­ní hosté. Možná i proto, že jsme peně­žen­ky zapo­mně­li na par­ko­viš­ti v autě. Jest­li se Milan nevrá­tí, bude­me s Vlá­ďou umý­vat nádo­bí. Skol!

Vybra­né zábě­ry z akce jsou sou­čás­ti videa Jarní triptych