Jak ukojit chtíč když nejsou podmínky na BC

Se sně­hem to vypa­dá bledě, vypa­dá to bledě se sně­hem, bledě to vypa­dá se sně­hem. A jak uko­jit chtíč, když nejsou pod­mín­ky na backcoun­t­ry? Zku­sím vyhe­co­vat Vláďu, vždyť není dobré, aby svoji první jízdu odklá­dal do jara. Při večer­ním lyžo­vá­ní na Kra­mo­lí­ně nebý­vá ani v sezó­ně ve všed­ní den mnoho lidí. Pozvol­ná, 1300 metrů dlou­há Jezer­ní sjez­dov­ka je na výuku prv­ních tele oblou­ků přímo stvo­ře­ná. Tak co? YES!

Před půl osmou začí­ná­me nabí­rat výšku pro svoji první jízdu dolů. Tep­lo­ta lehce nad nulou, svah je ute­mo­va­ný rol­bou, při okra­jích stále vyku­ku­je netknu­tý man­šestr, padat se roz­hod­ně nebu­de do měk­ké­ho. Tako­vým ved­lej­ším pro­duk­tem dneš­ní­ho vese­lé­ho výle­tu je odzkou­še­ní krát­kých stou­pa­cích pásů Black Dia­mond Gli­de­Li­te Mohair Mix Kic­ker. Jejich délka přes­ně zakry­je pro­tismyk na lyži, špič­ka a pata zůstá­vá volná. Na tomto mír­něj­ším svahu se mi s nimi stou­pá o pozná­ní leh­če­ji, než kdy­bych měl pásy v délce lyže. Při sklu­zu do kopce to člo­vě­ka nebrz­dí. Na kopci pásy poho­dl­ně sun­dám jed­nou rukou, aniž bych se musel vyzout z vázá­ní. Suma sumá­rum, do mír­něj­ší­ho teré­nu už jedi­ně s Kickerem!

Před sjez­dem si ještě zopák­ne­me nej­zá­klad­něj­ší pra­vi­dla tele oblou­ku a jde se na to. Na tvr­dém pod­kla­du zprvu nejsem scho­pen držet lajnu a oblou­ky mon­stróz­ně pře­tá­čím. Vláďa se s pod­mín­ka­mi pere cel­kem sta­teč­ně. Vybí­rá­me si pro­stře­dek sjez­dov­ky, kde je tro­cha roz­jež­dě­né­ho sněhu. Oblou­ky se tu drží lépe. Vláďa je talent, daří se mu nava­zo­vat širo­ké oblou­ky od kraje sjez­dov­ky ke kraji, postoj má super, lyže pěkně při sobě. Dole celý roz­ja­ře­ný hlásá „vono to pude!” a už se chys­tá k opa­ko­va­né­mu výstupu.

Druhý sjezd si věřím víc a ve střed­ní části sjez­dov­ky valí­me dolů jako Hanč a Vrba­ta ve filmu Syno­vé hor.  Teď mi dochá­zí, že Vláďa zvlá­dl napo­pr­vé téměř tolik, co já za půlku minu­lé sezó­ny. Zřej­mě sluš­nej oddíl. Svým výko­nem jsme vzbu­di­li obdiv u obe­cen­stva. Při dal­ším výstu­pu nás nej­pr­ve pro­jíž­dě­jí­cí lyžař­ka zdra­ví „Grüß euch”. Auto­ma­tic­ky odpo­ví­dám „Grüß dich”, ale Vláďa mě vzá­pě­tí napo­mí­ná „Skol, vole!, máš zdra­vit”. Potom nás zasta­vu­je snow­bo­ar­dis­ta s otáz­kou „Poko­li­ká­té?”. Odvě­tím, že potře­tí a dodám, že tele­mar­kem sjíž­dí­me poma­le­ji. „To se nevi­dí, tré­nu­je­te na zkouš­ku?”. Otáz­ka mě poba­vi­la. „Ne, učíme se to pro sebe pro radost”. „Bla­ho­pře­ji, to se fakt nevi­dí, tak ahoj”.  Jen co odpo­vím na pozdrav, sly­ším za zády obli­gát­ní „Skol, vole! máš zdravit”.

Napo­sle­dy sto­jí­me na kopci. Lanov­ka zasta­vi­la, nechá­me odjet všech­ny lyža­ře a sjez­dov­ku máme sami pro sebe. Třetí jízda už není tako­vá, přeci jen musím posí­lit steh­na, abych nemu­sel potup­ně zasta­vo­vat. Vláďa je zvyk­lý z flo­or­ba­lu. Na posled­ních met­rech vle­kař udělá „blik!” a tma nás dopro­vo­dí k autu.

Skol!