Novoroční loučkaření nad Steyrem (Geroldkapelle)

Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Vyra­zím-li tedy dnes na túru, bude jistě louč­kař­ská sezó­na boha­tá. Žel všich­ni čle­no­vé druž­stva stříz­li­vě­jí po Sil­vest­ru, zachrá­nit je musí sám pre­zi­dent spol­ku. Ale abych se nesta­věl do lep­ší­ho svět­la, nebýt při­chá­ze­jí­cí oble­vy, zřej­mě bych se také nevy­ko­pal. Nechce se mi jez­dit nikam dale­ko, tak proč nevy­zkou­šet Mar­ku­so­vo tipy na túry nad jeho byd­liš­těm, měs­tem Steyr. Včera celý den sně­ži­lo a cel­ko­vě i s „pod­kla­dem” tam mají údaj­ně až 40 cm sněhu. Dopra­vá­ci varu­jí před nále­dím, bude to chtít něco s nekom­pli­ko­va­ným pří­jez­dem k nástu­pu. Táhlé hře­be­ny nad Kleinra­min­gem jsou dostup­né ze sil­ni­ce v údolí, to bude ono.

Neo­če­ká­vám pra­cho­vé eldo­rá­do jako pře­devčí­rem, tep­lo­ta nemi­lo­srd­ně stou­pá k nule. Sníh bude mokrý a těžký, hlav­ně aby se nevy­tvo­ři­la krus­ta, až při­jde odpo­led­ní mlha. S tou dámou nejsem moc kama­rád. Zapar­ku­ji u Liš­čí­ho mlýna (Fuchsmühle), pře­hopsám potok a hned mohu obout prkén­ka, přes­to­že jsem jen 420 metrů vysoko.

Ze svahu sjíž­dí muž­ská dvoj­ka. Pře­je­me si do Nové­ho roku a já se ptám, zda jdu správ­ně. „Ja, gera­de aus, zupa!”, je uspo­ko­ji­vá odpo­věď. Louč­ka má cel­kem říz a sněhu je na ní oprav­du dost. Zatím je nakyp­ře­ný, ale je už skoro poled­ne a bude s kaž­dou minu­tou těžk­nout. Stopa je dobře pro­šláplá, stou­pám si spo­ko­je­ně. Sedm set metrů vzduš­nou čarou na hře­ben s pře­vý­še­ním dvě stě dva­cet metrů, to ujde, že?

Naho­ře mě vcel­ku pře­kva­pu­je na trávu vyfou­ka­ný hřbet. Taky když se tudy poz­dě­ji vra­cím, hupnu na závě­tr­né stra­ně do pěkné muldy, rázem po pás ve sněhu. Hře­ben je pozvol­ný, krát­ké pásy zna­me­na­jí dobrý skluz! Možná by to zvlád­la i šupi­na, ale mám málo oheb­ný hřbet. Hůl­kou nedů­vě­ři­vě šťou­rám do sně­ho­vé pokrýv­ky zkou­ma­je její stav. Kupo­di­vu tady naho­ře je pořád kyprá.

Za odboč­kou k hos­tin­ci Eigru­ber­hof se hře­ben napo­sle­dy zvedá a kul­mi­nu­je pěk­nou louč­kou v nad­moř­ské výšce 765 metrů. Hurá lavič­ka, hurá sva­čin­ka, hurá pano­rá­ma­ta, hurá na světě je krás­ně i za hnus­ný­ho poča­sí! A je tu vhod­ná chví­le ke krát­ké­mu duchov­ní­mu zamyšlení:

Kdo ale v Hos­po­di­na dou­fa­jí, ti nabý­va­jí nových sil: Vzná­še­jí se jako na orlích peru­tích, běží a nejsou vyčer­pá­ni, kráčí a nejsou znaveni.

– Iza­i­áš 40, 31

Je mi jasné, že když se hned nevrá­tím, budu muset potup­ně kři­žo­vat spod­ní louky po kole­na v těžké břeč­ce (a jak říkám, tak se také poz­dě­ji stalo). Jenže z vršku spadá na kaž­dou stanu krás­ná bílá plac­ka. Zejmé­na ta na západ je popsa­ná mini­mem před­jezd­ců. Tak tedy jed­nou za Roma­na, jed­nou za Vláďu.

Poho­do­vých 950 metrů svahu a netknu­té­ho místa pro vlast­ní lajnu haba­děj. Naho­ře kyprý mokrý sníh, troš­ku poma­lej­ší, ale jízda jak na más­líč­ku. Dole pak už poně­kud těžký, steh­na sžírající.

Mě se dneš­ní výle­tík líbil, jak Vám? Přeji šťast­ný rok 2015, Skol!