Plannereck sólo

Ros­nič­ká­ři oče­ká­va­jí konec roku prak­tic­ky beze srá­žek, což ve spo­je­ní s nad­prů­měr­ný­mi tep­lo­ta­mi dává jasný sig­nál: Roma­ne, vypad­ni na lyže dokud to ještě jde! V našem oblí­be­ném koutu Don­ner­sba­chských Taur, v kotli Plan­ner­kes­sel, díky tep­lo­tám odlo­ži­li ote­vře­ní lyžař­ské­ho stře­dis­ka. Sním­ky z onli­ne kamer vypa­da­jí slib­ně, dokon­ce jsou na nich zasti­že­ni ski­al­pi­nis­té nedo­čkav­ci. A k tomu ještě ničím nena­ru­šo­va­ný modrojas.

Nezvykle brzy, již v 8:30h jsem na místě. Nějak jsem nemohl dospat. Celý kotel je touto dobou ještě ve stínu, pouze vrchol­ky kopců zalé­vá slu­níč­ko. Mokrý sníh na sva­zích je po jasné noci jako beton. Co budu dělat? Vždyť naho­ře jsem coby dup a já chci jet dolů po měk­kém. Někte­rá místa jsou na sva­zích uta­že­ná rol­bou a stopy pásů jsou nepří­jem­ně vtiš­tě­né do ledu. Nicmé­ně i zde při výstu­pu nachá­zím vlnov­ky před­jezd­ců ze vče­rejš­ka, které pro­zra­zu­jí, že vrst­vič­ka na povrchu během dne změk­ne jako jarní firn.

Velký kus hře­be­ne až na Plan­ne­reck musím jít bez lyží. Nejen­že vyku­ku­je kosův­ka, ale jsou zde místa zcela bez sněhu a na bal­va­nech je vidno letní turis­tic­ké zna­če­ní. Tu a tam pře­kva­pí pře­věj, která navo­dí atmo­sfé­ru zimy.

Panu­je vskut­nu slu­neč­ný den. Tep­lo­ta ve dvou tisí­cích dosa­hu­je deví­ti stup­ňů Cel­sia. Také to cítím na ksich­tí­ku. Nespě­chám. Use­dám na kame­ny a za úpl­né­ho bez­vět­ří vyhří­vám tvář, medi­tu­ji a plný­mi douš­ky hltám atmo­sfé­ru. Nedá mi to a musím poškád­lit kama­rá­dy ode­slá­ním vrcho­lo­vé­ho fota s otáz­kou, jak se mají v práci.

Krás­ně. Měl by ses oho­lit. S fot­ka­ma z loň­ské zimy moc pará­du nenaděláš.

– Mar­tin Müller

Musím kon­sta­to­vat, že v práci je bohu­žel v tomto pří­pa­dě líp, než kdy­bych se měl výmě­nou oct­nout s tebou na horách a dívat se na tvůj sežeh­lý obličej.

– Mar­tin Kretek

Jaká bude jízda dolů? Střih­nu to po spo­jo­va­cí cestě pod Klei­ner Rot­bühel. Ta se zdá téměř celá oslu­ně­ná a potom budu pokra­čo­vat po Abfa­hrt 6. Zprvu to jde snad­no, svah není tak prud­ký a na spo­jo­va­cí je hrubý man­žestr malin­ko povo­le­ný. Jakmi­le se ale ocit­nu na čer­ve­né sjez­dov­ce, která čer­s­tvě vylez­la ze stínu, je to hoto­vý tan­kodrom. Tady s leh­ký­mi a měk­ký­mi lyže­mi mnoho nena­dě­lám. Jak to jen jde, zajíž­dím do vol­né­ho teré­nu, kde je sníh na vrchu kupo­di­vu měkký. Pár hez­kých oblou­ků posklá­dám, ale jak je sněhu málo, je to samá mulda. Ve spod­ní části sjez­dov­ky my pod­jíž­dí lyže a já zad­ni­cí trko­dám po ledo­vém buldozerišti.

Tak to tedy ne, kdo si počká, ten se dočká. Dám poled­ní pauzu a potom neu­pra­ve­ným sva­hem stou­pám znovu pod Klei­ner Rot­bühel. Teď už je to pará­da. Roz­mě­k­lý sníh na tvr­dém pod­kla­du je pří­tel lyžařův!