Tak jsme se dočkali. V naší kotlině napadl první sníh a jelikož u sousedů ve velehorách jezdí laviny téměř sami od sebe, není důvodu k nesplnění každoroční povinnosti člena Velešínského družstva loučkařů navštívit domovský kopec Plechý.
Za poslední dva dny spadlo na Šumavském hřebeni třicet až padesát centimetrů sněhu, méně na severní, více na jižní straně pohoří. Půjdeme tedy od jihu z vesničky Schwarzenberg am Böhmerwald. Mým plánem bylo vyzkoušet novou trasu, a to z parkoviště pod lanovkou na horu Zwieselberg, z jejího vrcholu se vydat po méně či více zalesněném hřebeni směrem na západ a dolů do sedla pod jižním hřbetem Plechého a otevřeným terénem na vrchol.
Z důvodů přívalu čerstvého sněhu máme potíže s místem na zaparkování, neb údržba teprve s naším příjezdem začala pluhovat obrovské parkoviště pod sjezdovkou Zwieselbergabfahrt. Nicméně plácek nalézáme, neotálíme a pelášíme vzhůru po čerstvě upraveném manšestru na vrchol Zwieselbergu, kde se již bez pásů okamžitě a střelhbitě vydáváme do zasněženého lesa vstříc dobrodružství.
Námahu při šlapání stopy jistojistě přebíjí euforie z putování tichým zasněženým lesem a mýtinami, na kterých už nás chvílemi opouští mlha a vítá modré nebe. Zanedlouho nás dochází mlaďoch na skialpech, který evidentně když viděl stopu, tak ji zkusil. V prvním stoupání kdy už nezabírají šupiny nasazujeme krátké pásy a elegantně ho pouštíme před sebe. Jenže hošík se v lese neorientuje, tak ho za chvíli zase máme a stopu musíme šlapat my starci. No, alespoň nám pořídil společné foto.
Před sjezdem do sedla nás znovu zahalí mlha a ztíží orientaci. Stojíme na vršku řídkého lesa a přemýšlíme, zda sundat pásy na tak relativně krátký sjezd a pak je před finálním stoupáním znovu nasazovat. Vláďa je línej, tak jedeme na pásech. Teď už víme, že to byla chyba a pro příště máme připravenu super prodlouženou sjezdovou trasu doprostřed mýtiny pod sedlem.
Lopota začíná. V závětrných místech je chvílemi bohatě přes půl metru prašanu a razit tudy stopu značně zpomaluje postup vzhůru. Ve skrytu duše jsme doufali, že dnes konečně poprvé dosáhneme po hraničním hřebeni hospody na Třístoličníku, žel je jasné, že příroda nám tímto nehraje do karet ani dnes.
Modrá je dobrá, oblačnost definitivně ustoupila do údolí. Tyhle chvíle tady mám rád. A když se k tomu ještě v dálce nad námi objevila čerstvá stopa, naplnilo se lyžařovo štěstí téměř po hrdlo. Jen ledový vítr malinko kalil studánku a zahnal nás do závětří vrcholových skalisek.
Obědváme společně s mlaďochem, který se nás držel jako klíště. Klobásky chutnají, škoda že jsem ráno ve spěchu nepřibalil placatku šnapsu, teď by se hodila. Prohrabávám bágl a zaplesám, když se v něm zaleskne vytoužený tvar placatice. Mám já to ale hodnou ženu, ona na mě myslela a přihodila do tašky se sváčou náš kalvádos. Tak tedy „Prosit!”.
Kolegovi od Dunaje je nahoře zima, opouští nás stejnou trasou k domovu. My chvíli krámujeme a připravujeme se k pokračování po hranici na protější kopec. Najednou přestalo foukat a paprsky sluníčka zesílily. Nádhera. Zkoušíme opatrně první oblouky mezi vykukujícími stromky a pařezy. Svah je mírný, sníh hluboký a jízda pomalá, takže veget. Když už to nejede běžkujeme a následně stoupáme na vyhlídku směrem k Trojmezné a Třístoličníku.
Chodíme po zasněženém platu a kocháme se výhledy do všech světových stran. Není kam spěchat, na Třístoličník nedojdeme, tak se opalujeme. Pomalu nadešel čas učinit to, kvůli čemu jsme se sem trmáceli. Jízda v netknutém prašánku může začít.
Jede se náramně až na horní okraj nám dobře známé mýtiny, kterou jsme v minulosti stoupali z konce silničky v osadě Oberschwarzenberg. Výhledy skrz oblaka máme až do údolí.
Mýtina mě láká. Je dlouhá a sjíždět tudy bylo vždycky potěšení. Svah je ale hodně mírný a dohadujeme se, zda to v hlubokém sněhu pojede. Snažím se nabrat rychlost, ale jakmile začnu točit oblouky, pomalu mě sníh zastaví. Za firnu je to tu podstatně lepší kafe. Končíme a na pásech stoupáme na hřeben vedoucí k Zwieselbergu. Jdeme z jižní strany hřebene po širokých mýtinách a řídkým lesem. Tudy příště povede ona sjezdová trasa.
Několik pohledů zpátky a obligátních foteček zasněžených a namrzlých lesních patvarů, než definitivně zmizíme v lese po naší dopoledne proražené stopě. Šupiny jsou paráda, jede se v podstatě jako na BC běžkách. Litujeme skialpinistu, protože na pásech si to určitě neužil.
Když dorazíme k horní stanici lanovky, světe div se, po sjezdovce jede kdosi telemarkem!? Také my se za pár chvil připojujeme a valíme po připravené, ale lyžařským davům ještě uzavřené sjezdovce do údolí. Skol!
Krásný slunečný panoramata ;-) ještě do toho hodná žena ;-)