Poslední kolo na Hochfichtu

Tak milí louč­ka­ři, toto je moje (Lenky Šimán­ko­vé) pre­mi­é­ra. Podat report z poko­ře­ní Hoch­fich­tu je pro mě úkol poměr­ně jed­no­du­chý, ale nevím, zda uspo­ko­jím ty, kteří hol­du­jí s maxi­mál­ním nasa­ze­ním této spor­tov­ní kra­to­chví­li. Inu, nasky­tl se jeden z posled­ních ter­mí­nů, kdy je možné v poměr­né blíz­kos­ti jiho­čes­kých luhů a hájů užít si výstup a sjezd, event. další výstup a sjezd, pro zdat­né event. ještě jeden výstup a sjezd po sněhu za jas­né­ho svitu slun­ce a tep­lo­tách roz­hod­ně nad nulou.

Dopo­led­ní hodi­ny byly ide­ál­ní pro odjezd. Pod­mín­ky v inte­ri­é­ru auta se však zprvu zdály nepře­ko­na­tel­né. Vše naštěs­tí zachrá­ni­la izo­la­ce podiv­ně voních náčel­ní­ko­vých pono­žek do útrob jinak urče­ných pro rezerv­ní kolo. Pak už šlo skoro všech­no jako na drát­kách. Záměr­ně píši že skoro. Petr, zvaný Kocour, doma zapo­mněl stou­pa­cí pásy a tak se zprvu zdálo, že pěší turis­tic­ký výš­lap po sjez­dov­ce nebu­du zdo­lá­vat sama. Ale můj Tele­ši­mi se pro­je­vil jako gentle­man a svoje pásy zapůj­čil – rozum­něj – má přeci šupi­ny na lyžích.

Na par­ko­viš­ti jsme byli asi desá­tým autem, vylo­ži­li vyba­ve­ní a při­stou­pi­li ke sněhu, který na sva­zích zbyl po zasně­žo­vá­ní. Páno­vé zvo­li­li mod­rou sjez­dov­ku, kte­rou jsem si zvo­li­la pro pěší výstup i já (zprvu jsem si mys­le­la, že jsou soli­dár­ní se mnou, ale byli soli­dár­ní pouze s Tele­ši­mim, který stou­pal bez pásů). Máňa v dol­ních čás­tech mlu­vil při pohle­du na můj spor­tov­ní výkon o tanci, ve vyš­ších par­ti­ích něco brblal o Tele­ši­mim a jeho stí­hač­ce. Nevím pořád, jak si to vysvět­lit! Téměř pod vrcho­lem se mi ztra­ti­li z dohle­du. A já si, bez jejich vizu­ál­ní kon­t­ro­ly, uží­va­la stou­pá­ní po slun­né stra­ně sjez­dov­ky, mírně zamlže­ná pano­ra­ma­ta Alp, douš­ky teplé Maton­ni a pak jsem byla poko­ře­na čiper­nou, odha­dem sedm­de­sát­ni­cí, která mě ve svahu trhla a ještě mě něm­či­nou s míst­ním dia­lek­tem láka­la na něja­kou blbou vyhlídku!

Na vrcho­lu jsme se všich­ni shle­da­li, Máňa a Tele­ši­mi, zřej­mě již znudě­ni pouze výstu­pem, poča­li ukra­jo­vat kopce smě­rem dolů. To zby­tek výpra­vy radě­ji vytá­hl sváču a počal kon­zu­mo­vat ráno při­pra­ve­né dob­ro­ty. Když se ti dva vyblb­li, začli debu­ží­ro­vat s námi. To pak Kocour vytá­hl z bato­hu i pivíč­ko a roz­dě­lil se s ostat­ní­mi. Právo prv­ní­ho loku měl ale Tele­ši­mi, který zapůj­čil stou­pa­cí pásy. Pak už jen vrcho­lo­vá foto­gra­fie u sně­ho­mě­ru, tro­chu nahých póz do web­ka­me­ry (nic závad­né­ho, jen pře­vlé­ká­ní zpo­ce­ných tri­ček) a pro ¾ výpra­vy krát­ká hře­be­nov­ka na Hra­nič­ník a pak sjezdík.

Já sestu­po­va­la po sjez­dov­ce č. 1. Kon­t­rol­ní tele­fo­nát při­šel u zasně­žo­va­cí­ho sto­ja­nu č. 12. Páno­vé zřej­mě zajá­sa­li, že mi to ještě kra­pet bude trvat, tak stou­pa­li opět do vrchu, aby si to pat­řič­ně užili. Pak už násle­do­va­la izo­la­ce někte­rých částí oša­ce­ní (viz. ráno) do pro­sto­ru pro rezer­vu a odjezd ze slun­cem zali­té­ho par­ko­viš­tě a 23 stup­ňů Cel­sia horka do rea­li­ty neděl­ní­ho pod­ve­če­ra domo­va (apro­pó s mezi­za­stáv­kou v sou­kro­mém pivo­va­ru ve Vyš­ším Brodě, kde se lze záso­bit mokem, obsa­hu­jí­cím potřeb­né mik­ro­prv­ky a vita­mí­ny, vypo­ce­né jakým­ko­liv spor­tov­ním výko­nem). A tak to by bylo asi vše z pohle­du mého, tedy nely­ža­ře a už vůbec nelouč­ka­ře, pros­tě pře­ber­te si to, jak umíte!

Skol!
Lenka Stí­hač­ka Šimánková