Střecha Lužických hor

Tak nám zabi­li ski­a­re­ál Luž paní Mülle­ro­vá, lamen­tu­jí lidé v pří­spěv­cích na ofi­ci­ál­ních strán­kách skiluz.com poté, co byl areál zru­šen, zatím­co my ostat­ní volá­me: „Luž je čistá pro vyzna­va­če backcoun­t­ry!”. Pří­jem­ná túra se dá pod­nik­nout z Dolní Svět­lé přes Mys­liv­ny a hra­nič­ním hře­be­nem na vrchol, ale nepředbíhejme.

Minu­lý čtvr­tek jsem se pra­cov­ně vysky­to­val u České Lípy a měl jsem v plánu pře­no­co­vat v Heř­ma­ni­cích. Spíše ze zvě­da­vos­ti jsem mrk­nul na web­ka­me­ry a ehjle, v pidistře­dis­cích Lužic­kých hor se lyžu­je a jsou sjízd­né také běž­kař­ské trasy. V oče­ká­vá­ní jsem hodil nádo­bíč­ko do auta a poz­dě­ji s pře­kva­pe­ním zíral na zasně­že­nou kra­ji­nu nad Polev­skem. Když jsou tako­vé pod­mín­ky, přeci nebu­du jez­dit s davem na sjez­dov­ce, pomys­lel jsem si a vyra­zil lesní ces­tou z Jed­lič­né smě­rem Kyt­li­ce, kde jsem až do setmě­ní v pra­ša­nu brousil na sever oto­če­né louč­ky jižně nad ves­ni­cí. Nastal čas pod­nik­nout slí­be­ný víkend ve dvou bez dětí v Lužic­kých horách.

V sobo­tu před desá­tou jsme na star­tu. Z Dolní Svět­lé míří­me přes pláně zavá­tou ces­tou na býva­lou Novou Bra­zí­lii. Pama­tu­ji si, jak jsem tudy před dvěma lety stou­pal v roz­břed­lém sněhu. Dnes je to úplný opak. Razí­me si stopu skrz závě­je, jejichž povrch je úplně zmrz­lý. Krus­ta dokon­ce nese tak, že se nebo­ří­me. Za ohrad­ní­kem nám jako obvykle děla­jí spo­leč­nost tažní koně. Chůze na lyžích v mra­zi­vém dopo­led­ni (tep­lo­měr uka­zo­val minus osm) doko­na­le vyčis­tí plíce a hlavu.

Otá­čí­me na západ k les­ní­mu prů­seku, který slou­žil coby „čer­ve­ná” sjez­dov­ka ski­a­re­á­lu Luž. Budka s vle­kem stojí na svém místě, ale nejez­dí se. Dou­fám, že dojde k úplné demon­tá­ži toho­to zaří­ze­ní a kra­ji­nu nebu­de nic hyzdit.

Prů­se­kem se brzy dosta­ne­me na pláně nad Horní Světlou, kde za sebou máme sto pade­sát metrů pře­vý­še­ní a ote­ví­ra­jí se nám první výhle­dy na typic­ké kuže­lo­vé tvary kopců Lužic­kých hor. Škoda že je máme přímo proti slu­níč­ku. Budiž mu odpuš­tě­no za to, že nám pří­jem­ně vyhří­vá koži­chy a opa­lu­je obličeje.

Panen­skou louč­kou vystou­pá­me k prv­ním cha­lu­pám osady Mys­liv­ny. Sníh je sice ještě stále zmrz­lý, ale jižní svahy v odpo­led­ním slun­ci urči­tě pří­jem­ně povolí.

Na Mys­liv­nách potká­vá­me první lidi. Je tu živě­ji, přeci jen je víkend a par­ko­viš­tě u chaty Luž se poma­lu zapl­ňu­je běž­ka­ři, kteří se chys­ta­jí do stopy Lužič­ké magis­trá­ly. Sněhu je dosta­tek i v lese, nevá­há­me a oka­mži­tě se do něho noří­me, abychom zane­cha­li ruch za zády a mohli si i v druhé půlce výle­tu vychut­ná­vat ztichlou zimní kra­ji­nu. Zpo­čát­ku se drží­me stále na sever v jeh­lič­na­tém lese, který pozvol­na proříd­ne a poblíž hra­ni­ce s Němec­kem se jako máv­nu­tím prout­ku pro­mě­ní v pře­nád­her­nou bučinu.

Jsem z té sce­né­rie štajf. Slun­ce pro­svět­lu­je buči­nu, která je zapa­da­ná půl met­rem sněhu. Stří­br­né koru­ny stro­mů vyso­ko nad hla­vou kon­tras­tu­jí s hlu­bo­kou modří poled­ní oblohy.

Těším se, že si tento úsek uži­je­me ještě jed­nou při jízdě dolů. Svah je prud­ký a v hlu­bo­kém sněhu musí­me stou­pat v otoč­kách. Když se terén zvol­ní, usly­ší­me hlasy výlet­ní­ků a vchá­zí­me na čer­ve­ně zna­če­nou turis­tic­kou stezku. Sto­jí­me na Luži, nej­vyš­ším vrcho­lu Lužic­kých hor.

Oble­če­ní putu­je z bato­hu na chůzí roze­hřá­tá těla, abychom je uchrá­ni­li od ledo­vé­ho vět­ří­ku, který se honí po vrchol­ku. Pano­rá­ma je pro nás nezvyk­lé. Zrak se nemů­že zachy­tit o žádný výraz­ný kopec v popře­dí a utíká do dáli na všech­ny svě­to­vé stra­ny. Roz­po­zná­vám jen pahor­ky Jed­lo­vé a Klíče, ostat­ní kopce splý­va­jí se zvl­ně­nou zales­ně­nou pahorkatinou.

Na vrchol­ku se stří­da­jí pěší turis­té a běž­ka­ři s lyže­mi v rukou, kteří sem dora­zi­li po zna­če­né stez­ce vět­ši­nou od chaty Luž. Kromě nich nám dělá dobrou půl­ho­din­ku spo­leč­nost čaj, sušen­ky a klo­bá­sa. Když nám začne být chlad­no, pro­ve­de­me před­sjez­do­vé pro­ce­dů­ry a vydá­vá­me se na sla­lom mezi buky.

Sna­žím se vybí­rat nej­svět­lej­ší místa v lese. Ve stínu je sníh pra­cho­vý, tam to vcel­ku jde, ale na slu­níč­ku změkl a těžko se v nich točí oblou­ky. Aby člo­věk mohl lépe zatá­čet, potře­bu­je větší rych­lost a chce to pus­tit víc po spád­ni­ci, jenže proti tomu zase opa­tr­něj­ší hemi­sfé­ra při­po­mí­ná „kouk­ni na ty klac­ky kolem sebe a nikam se nehrň!”.

Ale i tak je to zába­va. Je to můj první záži­tek z jízdy v čes­kém lese, sice nikterak štý­lo­vý, ale v úžas­né pří­rod­ní kuli­se. Ve spod­ní mír­něj­ší části se už doká­ži uvol­nit a jedu ply­nu­lej­ší lajnu. Naší vlast­ní sto­pou se vra­cí­me na Mys­liv­ny, kde na již­ních sva­zích k Horní Svět­lé hod­lá­me zakon­čit opa­ko­va­ný­mi sjezdy dneš­ní odpoledne.

První při­chá­zí na řadu „modrá” sjez­dov­ka. Vyu­ží­vá­me právo prv­ní­ho záře­zu a s jed­nou pře­stáv­kou na foce­ní si uží­vá­me oblouč­ků až k prv­ním cha­lu­pám. Neče­ká­me na nic a stou­pá­me zpát­ky, ten­to­krát ale jede­me po „čer­ve­né Tři­náct­ce”. Horní dvě tře­ti­ny jsou OK, ale ve spod­ní je krus­ta. Pře­chod na ní byl rych­lý a zahlou­bil jsem slu­ši­vý důlek upro­střed průseku.

Dole vysvo­bo­zu­je­me lavič­ku ze sněhu, opa­lu­je­me se na slun­ci a popí­jí­me čaj. Když slu­níč­ko dočas­ně zaha­lí vyso­ká oblač­nost a ochla­dí se, stou­pá­me opět na paho­rek. Mezi­tím dolů jedou tři běž­ka­ři. V hlu­bo­kém sněhu a v krus­tě to mají boj o život. Taky svah pěkně roz­ro­cha­li. Původ­ně jsme chtě­li jet ještě jed­nou čer­ve­nou, ale kva­lit­ní sníh je jen naho­ře a to je moc krát­ké. Jdeme tedy na modrou.

Šest set metrů dlou­há slun­cem zali­tá louč­ka nás nato­lik uchvá­ti­la, že jsme ji dali cel­kem tři­krát. Skol!