Zasypaný Třístoličník

Pon­dě­lí na Třís­to­lič­ní­ku. Lepší poča­sí jsem si nemohl přát. Posuď­te sami: nula stup­ňů v deví­ti stech met­rech nad mořem. Na kopci množ­ství sněhu, pře­váž­ně těž­ké­ho, místy uta­že­né­ho větrem nebo lehce zle­do­va­tě­lé­ho. Na vrcho­lu bez­vět­ří a špat­ná vidi­tel­nost. Stará sjez­dov­ka k Dre­i­ses­se­lalm znač­ně roz­jež­dě­ná a samá boule.

Přes­to pří­jem­ná poled­ní vycház­ka, ačko­liv jsem při sjez­du zabloudil.

Psa by nevyhnal

V tako­vém poča­sí ne že by psa nevy­hnal, to mi neva­di­lo, ale neu­vě­do­mil jsem si, že chata na Třís­to­lič­ní­ku ještě není po prázd­ni­nách ote­vře­ná. Jak rád bych se zahřál u hově­zí­ho výva­ru a sklen­ce oro­se­né­ho. Nic naplat, půjdu ke kapli.

Tak aspoň tro­chu his­to­rie. Dre­i­ses­se­lhaus, bavor­ská hor­ská chata na Třís­to­lič­ní­ku, je od roku 1888 jed­nou z nej­star­ších hře­be­no­vých útu­len na Šuma­vě. Po dlou­hou dobu byla zastáv­kou mnoha pout­ní­ků na jejich cestě vrcho­lo­vý­mi par­ti­e­mi poho­ří. Dnes zdá se býti spíš samot­ným cílem puto­vá­ní. Flá­ko­ta je flá­ko­ta a fyzic­kou náma­hu nějak přetrpíme.