Zwei Almen Runde

Je tu leden a vzpo­mně­li jsme si, že zhru­ba před rokem jsme byli na louč­kách v Oster­horn­grup­pe takří­ka­jíc popr­vé oku­sit jež­dě­ní v hor­ském vol­ném teré­nu. Letoš­ní bouř­li­vé alp­ské poča­sí zatím nedo­vo­lu­je vyra­zit někam výš, tak proč si zrov­na dneska nestřih­nout repe­te? Navíc když sněhu je dost až v údolí? Abychom se neo­pa­ko­va­li, tak to budou dvě místo tří lou­ček: Lai­me­ralm naho­ru a Moos­gassne­ralm dolů.

Nové lyže nový split, hurá do hor budem fit! Mohlo to být motto dneš­ní­ho výle­tu, kdyby špi­o­náž­ní kame­ra na par­ko­viš­ti nepři­stih­la Roma­na při pře­vlé­ká­ní. Být tlus­těj­ší než Parou­bek, dalo by se říci při pohle­du na jeho posta­vu. Inu, nedo­sta­tek fyzic­ké práce a pivíč­ko udělá svoje rych­le, obzvlášť ve věku: není nám už lásko tři­cet let. Ale před­se­vze­tí jsou, odlo­že­né TRX věrně čeká ve skří­ni na znovu zavěšení.

Náči­ní máme všich­ni zbru­su nové: Roman Voile Vec­tor, Vláďa Hagan Demon, Adam Gara Ran­ger. To jsem zvě­dav, jak to pofr­čí. Pří­val pra­ša­nu skon­čil pře­devčí­rem a jako obvykle se otep­lu­je. Lépe by bylo býti zde včera, ale což. Jít se dá hned z kóty 540 m.n.m, sice po zle­do­va­tě­lé sil­nič­ce, ale pásy chrá­ní skluz­ni­ci před drápy vystr­ku­jí­cím kamením.

Dere­me se vpřed jak voli utr­že­ní ze řetě­zu. Les nechá­vá­me za sebou a vstu­pu­je­me na menší louku pod Lai­me­ralm. Sníh je mokrý, ale nakyp­ře­ný a má pevný pod­klad. To bude dobré. Při chůzi do kopce jsem poně­kud roz­mr­ze­lý z kom­bi­na­ce širo­kých lyží a těž­ší­ho vázá­ní (Voile Vec­tor s Voile Hardwi­re). V porov­ná­ní s „light” výba­vou Mad­shus Epoch s Voile 3pin Cable táhnu na nohách oce­lo­vou kouli. Tato daň za lepší poži­tek ze sjez­du v hlu­bo­kém sněhu by se měla zaplatit.

A už jsme na svahu. Není to žádmá urov­na­ná sjez­dov­ka ani kose­ná louka. Samá mulda a bal­van, vět­ši­na pře­kry­ta sleh­lým pra­ša­nem. Bude to zába­va. Maxi­mál­ní plán je vystou­pat naho­ru do sedla pod Rotwan­dl, sjet na dru­hou stra­nu po Sonn­tag­ka­ralm, vystou­pat zpět, sjet po Moos­gassne­ralm, vystou­pat ke sváž­ni­ci a nako­nec sjet po Lai­me­ralm až dolů, kolem doko­la dob­rých 1200m převýšení.

S při­bý­va­jí­cí výš­kou zpo­ma­lu­je­me neb nás zdr­žu­je foce­ní pano­rá­mat. V horní tře­ti­ně louky se sně­ho­vé pod­mín­ky mění. Sem už totiž v prů­bě­hu dne přeci jen nakouk­ne slu­níč­ko a tak je tu po vče­rejš­ku a mra­zi­vé noci na povrchu krus­ta. Před­tím sníh roz­ná­šel vítr bouř­li­vák a někte­rá místa jsou taky vyfou­ka­ná na tvrdý pod­klad. Necí­tím se povo­la­ný tudy jet dolů.

Pau­zí­ru­je­me pro­to­že Adam se pro­pa­dl na chvost. Je mi jasné proč. Při tep­lo­tě kolem nuly jít do tako­vé­ho krpá­lu navle­če­ný v zatep­le­né bundě, to člo­vě­ka zpo­ma­lí. Pře­vlé­ká­me ho do ten­čí­ho a i já sun­da­vám jednu vrst­vu. U srubu na hor­ním konci louky, od kte­ré­ho je mimo jiné krás­ný výhled na Wol­f­gan­g­see, oběd­vá­me. Přes­ně­ji řeče­no Adam je ve vývi­nu, tak se cpe a já s Vlá­ďou se chys­tá­me na lehko sjet mír­něj­ší část svahu abychom jako zjis­ti­li, co může­me od nové­ho náči­ní čekat. První pocit? – es geht… Lyže v hlu­bo­kém sněhu pěkně pla­vou na povrchu, ale rych­lé stří­dá­ní vyfou­ka­ných boulí s navá­tým sně­hem mi v roz­ptý­le­ném svět­le vadí. Nedo­ká­ži před­ví­dat, do čeho jedu. Urči­tě poje­de­me dolů dru­hou lou­kou, která je víc chrá­ně­ná před větrem a kde snad tohle nehrozí.

Násle­du­je pro­cház­ka lesem až na mír­nou louku, která nás dopro­vo­dí do sedla mezi Rotwan­dl a Ret­ten­ko­gel. Kra­ji­na se úplně změní, jako bychom vstou­pi­li z před­hůří do oprav­do­vých hor. Civí­me vzhů­ru do sever­ních srázů Ret­ten­ko­ge­lu a dolů pod naše nohy zase k sala­ším na Sonn­tag­ka­ralm. A proč nepo­je­de­me dolů? Jed­nak máme z těž­ké­ho sněhu uťa­pa­né nožič­ky a za druhé jižní svah s krus­tou nebrat. Zbývá tedy než ztečí hus­tou smr­či­nou dobýt vršek Rotwan­dlu 1250 m.n.m.

Já jsem to čekal. Tyto chví­le mám rád, když Vláďa vytáh­ne z batůž­ku vrcho­lo­vou pré­mii, dnes v podo­bě tře­tin­ky Prazdro­je. Vzpo­meň­me tedy pří­pit­kem na všech­ny známé, kole­gy a kama­rá­dy od Plzně. Skol!

Cesta z vršku smr­či­nou byla troš­ku o držku, ale jakmi­le jsme dora­zi­li na louč­ku v sedle, roz­žha­vi­li jsme se jako dráti a neza­sta­vil nás ani buko­vý lesík pod ní. Násle­do­val krát­ký nepří­jem­ný úsek po sváž­ni­ci, kde jsem razil stopu v tuh­nou­cím beto­nu, až jsme sta­nu­li na Moos­gassne­ralm. Oprav­du, sněhu je tu požeh­na­ně a rov­no­měr­ně napa­da­né­ho. Také stop je pod­stat­ně, ale pod­stat­ně méně než na Lai­me­ralm, každý bude mít dost místa pro sebe. Tak tedy, máš babu!!

Pokud mys­lí­te, že při­chá­zí vhod­ná chví­le na malé duchov­ní zamyš­le­ní, tak dnes ne. O něko­lik fotek a metrů níž při­jde chví­le na hod­no­ce­ní nových lyží.

Z fotek vidno, že pod­mín­ky byly jako stvo­ře­né pro křest ohněm. Vláďa sice pro­hlá­sil: „ten sníh vůbec není kom­pli­ko­va­nej!” a zmi­zel po sváž­ni­ci, ale tak easy pro svá­teč­ní­ho louč­ka­ře to neby­lo. Jed­no­znač­ně se potvr­di­la výho­da širo­ké lyže. Ve spod­ní části svahu se kva­li­ta sněhu blí­ži­la tomu loň­ské­mu ze Schlen­ke­nu, mokré­mu lepi­vé­mu sněhu. Nicmé­ně dnes jsem se neno­řil a neza­se­ká­val pod hla­di­nou, ale pla­val na povrchu. Při­spěl k tomu také „rocker” v před­ní části lyže. V jed­nom mír­něj­ším úseku jsem byl až zasko­čen, když špič­ky při zatí­že­ní lyží na zadek vysko­či­ly jak divo­ký kůň. Nepo­sled­ně mě pře­kva­pi­la ode­zva lyží na cho­vá­ní jezd­ce. Dneš­ní hi-tech lyže jsou sta­vě­né tak, že jezdí sami bez zása­hu lyža­ře. V momen­tě, kdy jsem něco nepro­ve­dl tech­nic­ky správ­ně, lyže mi oka­mži­tě dáva­ly vědět, že jim brá­ním v roz­le­tu a cítil jsem, jak se perou moje pohy­by s jejich při­ro­ze­ným vede­ním. Dobrá zprá­va, že ušet­řím za instruk­to­ra lyžo­va­ní, stačí naslou­chat svým prkénkům.

Nějak až při pro­hlí­že­ní fotek mi dochá­zí, jaká to byla parád­ní jízda z tak na první pohled zane­dba­tel­né­ho kopeč­ku. Nej­hust­ší byl závěr nad sala­ší. Kde se vzalo tu se vzalo upro­střed louky bal­va­ni­té kory­to poto­ka s kaská­da­mi. Roman­Ti­ka. Nezbý­va­lo než se vydat na závě­reč­nou jízdu po lesní cestě k par­ko­viš­ti. Adam vymys­lel novou dis­ci­plí­nu – lyžo­vá­ni na spli­tu. Cesta byla velmi mírná, tak si nechal vázá­ní v polo­ze pro výstup a jel. Dokon­ce v zatáč­kách doká­zal vykouz­lit tele­ob­louk. Dole mrho­li­lo, nad par­ko­viš­těm u vyhlíd­ky jsme sun­da­li lyže, abychom uchrá­ni­li skluz­ni­ci našich miláč­ků před škrá­ban­ci. S poznám­kou „pokud někdo z nás spad­ne ze skály dolů, musí­me mu sun­dat lyžá­ky a doběh­nout do auta pro pohor­ky, aby v pojiš­ťov­ně uzna­li, že se úraz stal při turis­ti­ce na vyzna­če­ných tra­sách a niko­liv při lyžo­vá­ní mimo sjez­dov­ku” ule­há­me do slu­neč­ní­ho sedát­ka na Terez­či­ně vyhlídce.