Backcountry poznávačka v Seckauerských Taurách

Koneč­ně se mi poda­ři­lo pře­svěd­čit man­žel­ku a tom, že nepo­tře­bu­je­me mít denně nava­ře­no, nape­če­no, vyprá­no, vyžeh­le­no, nakou­pe­no, ukli­ze­no a že bude pří­jem­něj­ší pro­vět­rat se na čer­stvém zim­ním hor­ském vzdu­chu. Páteč­ní ráno tedy zane­chá­vá­me naše rato­les­ti doma a věří­me, že se do školy zvlád­nou vypra­vit sami. Tou dobou bude­me totiž téměř na star­tu naší túry v Sec­kauer­ských Tau­rách. Tuto hor­skou sku­pi­nu, přes­ně­ji řeče­no její sever­ní část, známe z výle­tů na sněž­ni­cích a z let­ních hře­be­no­vek. Dnes máme namí­ře­no do její jižní části nad ves­ni­cí Gaal. Z ní vede přes sedlo Som­mer­törl 1644 m do Sankt Oswald hor­ská sil­nič­ka, která je v zimně uza­vře­ná a z části slou­ží ski­al­pi­nis­tům k výstu­pu na vrchol Rosen­ko­gel 1918 m.

Mlha a mraky se roze­stou­pí až téměř u závo­ry se znač­kou Win­ter­sperre. Troš­ku mě zará­ží, že jedi­né auto nesto­jí na vyplu­ho­va­ném plác­ku před znač­kou konce záka­zu zasta­ve­ní, ale těsně za ní, zato v úzké sil­nič­ce s mís­tem tak­tak na pro­je­tí dal­ší­ho oso­bá­ku. Zkrát­ka jiný kraj, jiný mrav. Po před­vče­rej­ším sně­že­ní je pohled do údolí krás­ný. Sníh se drží i na stro­mech a vrst­va staré­ho sněhu je pře­kry­ta něko­li­ka cen­ti­me­t­ry pra­ša­nu. Ten ale dlou­ho nevy­dr­ží, pro­to­že dnes má být slu­neč­no a teplo. Zatím tep­lo­měr uka­zu­je ‑4°C, nicmé­ně moc oble­če­ní nebe­re­me. Cesta lesem je pří­jem­ně chla­di­vá ačko­liv po úvod­ní velmi mírné pasá­ži, kdy v první ostré zatáč­ce opus­tí­me sil­ni­ci, svah nabí­rá na sklo­nu. O dvě stě metrů výše se situ­a­ce zcela mění. Na louce začí­ná­me odklá­dat svršky.

Áje jakož­to tvoru zimo­mi­lov­né­mu pařák dobře nedě­lá, což se začí­ná pro­je­vo­vat na tempu výstu­pu. Počkám na konci další louky, než se jižní hřbet začne zve­dat říd­kým lesí­kem k vrcho­lu Rosen­ko­ge­lu. Shora pozo­ru­ji, že nám bude dělat spo­leč­nost čtyř­člen­ná sku­pin­ka ženy a mužů, kteří právě vchá­ze­jí do sedla Som­mer­törl. Půjdu poma­lu lesí­kem, Ája mě dojde. Stopa pře­chá­zí boule navá­té­ho sněhu na terén­ních nerov­nos­tech a často se stává, že lyže mají kon­takt jen na špič­ce a patce. To není dobrá zprá­va Maňás­ku, neb stou­páš na krát­kých pásech. Táhnu to na rukách, potím se, stro­meč­ku­ji a nadá­vám jak špa­ček. Po dva­ce­ti minu­tách obštruk­cí zasta­vu­ji a zklid­ňu­ji se výhle­dem na jižní inver­zi v údolí.

Ze čtyř­ky za námi jako první při­chá­zí dáma (údiv). Dává­me se do řeči, říkám, že mám čas a musím počkat na par­ťač­ku. „Na ja”, odpo­ví­dá, „ono se jí jde špat­ně, pro­to­že nemá stou­pa­cí hraz­dič­ku”. Já na to: „Ne že nemá hraz­dič­ku, svojí hlavu má! A kde jste necha­la chla­pi?”. Jen se usmě­je a pora­dí mi, že deset metrů nad námi je lavič­ka, tak ať neče­kám ve stoje. Dva chla­pí­ci pro­šli, zbývá ten posled­ní s mojí holu­bič­kou. Už sly­ším vese­lý hla­si­tý hovor. Vcel­ku dlou­ho si mají co poví­dat, že tu tvrd­nu, niko­ho neza­jí­má. Chla­pík jde v tílku!, miki­nu i bundu kolem pasu?! Ája je naštěs­tí oble­če­ná. Zdr­že­la se, že prý jí pásy nedr­že­ly. K vrcho­lu jdeme společně.

Rosen­ko­gel je před­su­nu­tý před hlav­ní hře­ben a z jeho vrcho­lu je nesku­teč­né, téměř kru­ho­vé pano­rá­ma. Věnu­ji se foce­ní, zatím­co Ája obchá­zí vršek jak hla­do­vý pes, kochá se a odpo­čí­vá. Rakouš­tí sou­dru­zi odjíž­dě­jí do údolí, máme nikým neru­še­nou chví­li pro poled­ní sva­čin­ku. Na jízdu zpát­ky je ještě brzy, pokra­ču­je­me chví­li hře­be­nov­kou smě­rem k hoře Lah­neck. Postup­ně při­chá­ze­jí z údolí mraky. Otá­čí­me se, abychom než se zatáh­ne a ochla­dí, stih­li sjezdy po lou­kách v mokrém sněhu ještě bez nepří­jem­né krusty.

Nastá­vá oka­mžik, na který jsem zvě­da­vý. Pro­to­že Ája odmí­ta­la tré­no­vat oblou­ky na sjez­dov­ce při večer­ním lyžo­vá­ní, bude to její dvoj­ná­sob­ná pre­mi­é­ra: popr­vé mimo sjez­dov­ku s kopce a popr­vé na tele­mar­ko­vých lyžích. Musím říci, že to zvlád­la na jed­nič­ku. Kdy­bych na vlast­ní oči nevi­děl, že jde v mokrém hlu­bo­kém sněhu dělat oblou­ky plu­že­ním, nevě­řil bych. Sta­či­lo jen v koneč­né fázi oblou­ku poklek­nout a výuka byla zakončena.

U kap­lič­ky se slun­ce do sněhu hodně opírá. Zachra­ňu­je­me opa­lo­va­cím kré­mem spá­le­né ksich­tí­ky a roz­ho­du­je­me se ještě pro­jít po netknu­té pláni na východ, ale­spoň k první vyvý­še­ni­ně. Dál už nemá cenu jít, Mlha se hlásí. Mezi strom­ky klič­ku­je­me mír­ným sva­hem zpát­ky ke kap­lič­ce, odkud se vydá­vá­me na jih po sváž­ni­ci k další louce. Při sjez­du nás zaha­lí mlha, chví­le­mi úplně ztrá­cí­me ori­en­ta­ci, až jsme v dolní části louky minu­li odboč­ku smě­řu­jí­cí na jižní hře­ben Rosen­ko­ge­lu a zasta­vi­la nás až bari­é­ra vyplu­ho­va­né lesní cesty. Z ní se dá pokra­čo­vat str­mým les­ním prů­se­kem přímo na Som­me­ralm. Volí­me snad­něj­ší vari­an­tu po lesní cestě do sedla Som­mer­törl a odtud zná­mou tra­sou přes Som­me­ralm. U sala­še na louce zamí­řím do stínu k lesu, kde se na něko­lik desí­tek metrů zacho­val pra­šan. Zbývá mírný pro­tisvah k sil­ni­ci a tou poho­dl­ně šusem k autu. Posled­ní část jede­me takřka po vodě. Vítej jaro k nám!