Kamarád kůrovec

Dnes jsme si s Ájou užili na šumav­ském hře­be­ni vskut­ku slu­neč­ný den. Tep­lo­ta deset pod nulou a vůkol jen pře­mrz­lý pra­šan s krys­ta­ly veli­kos­ti dia­man­tu. Při tako­vých pod­mín­kách býva­jí nád­her­né a dale­ké výhle­dy. Mám už na ně svoje mís­teč­ka, která jsou vět­ši­nou vybrá­na tak, aby kromě pano­rá­mat poskyt­la i chrá­ně­né pose­ze­ní u svačinky.

V prin­ci­pu je možné shléd­nout dva odliš­né výje­vy. Na jihu Alpy, dnes vystu­pu­jí­cí z mlhy v údolí, z nichž lze velmi dobře roze­znat blíz­ké hor­ské masi­vy jako Dachs­tein a Totes Gebi­r­ge, tak i ty o něco vzdá­le­něj­ší, napří­klad Hoch­kö­nig nebo Wat­zmann. Na seve­ru pak daleký výhled do zvl­ně­né kra­ji­ny šumav­ské­ho pod­hůří, ze které jako majá­ky vystu­pu­jí hory Kní­že­cí sto­lec, Libín či Kleť. Z vod­stva pak přímo pod noha­ma Pleš­né jeze­ro a v dáli vtok Vlta­vy do Lipen­ské přehrady.

Za to, že žije­me v době, kdy může­me tyto věci vidět, vdě­čí­me kůrov­ci. Brou­ku pro­klí­na­ném vel­ko­pěs­ti­te­li dřev­ní mono-smrko-hmoty. Pro nás, milov­ní­ky roz­hle­dů, je ovšem víta­ným pomoc­ní­kem a kamarádem.