Kdo nemůže jezdit může svůj čas věnovat dokumentární tvorbě

Když jsme se v dubnu tajně sešli u Ondry na cha­lu­pě v Čer­ném Poto­ce a vyra­zi­li si na Klí­no­vec užít prv­ní­ho i posled­ní­ho pojež­dě­ní doha­sí­na­jí­cí sezó­ny 2020, zda­le­ka jsme ještě netu­ši­li, co nás čeká. Že bude­me mít poměr­ně hodně času na jiné věci než na jež­dě­ní. Z dneš­ní­ho pohle­du se jeví jarní vzpo­mí­ná­ní u ohně a láhve dob­ré­ho pití doce­la prorocké.

Potom co jsem tehdy druhý den doma našel v tele­fo­nu video s téměř dese­ti­mi­nu­to­vým mono­lo­gem na téma jak Máňa k tele­mar­ku při­šel, chtěl jsem Ondru nej­pr­ve zabít. Po čase mi to neda­lo a mono­log jsem opat­řil pohyb­li­vý­mi obráz­ky. Vzni­kl tak krát­ký a rázo­vi­tý doku­ment o nedáv­né his­to­rii Vele­šín­ské­ho druž­stva louč­ka­řů Telezjetele.

Omlou­vá­me se za místy expli­cit­ní obsah, ale po něko­li­ka pivech a stej­ném množ­ství kořa­lek má člo­věk ten­den­ci k jadr­něj­ší­mu vyja­d­řo­vá­ní. Rov­něž pro­sím omluv­te kva­li­tu zvuku, ale víc už nešlo ze zázna­mu poří­ze­né­ho tele­fo­nem vyždímat.