Kozí vrch

Koneč­ně jsme se byli schop­ni ve vět­ším počtu domlu­vit na druž­stev­ní výlet! Za humny sníh není, bere­me za vděk tím u sou­se­dů v Rakous­ku. Pod­mín­ky nejsou ide­ál­ní, už celý týden trvá třetí stu­peň lavi­no­vé­ho nebez­pe­čí. Náho­dou jsem ale obje­vil pří­hod­ný kope­ček v blíz­kém poho­ří Rei­chra­min­ger Hin­ter­ge­bi­r­ge, který nese poe­tic­ký název Brunnba­cher Gamss­tein, volně pře­lo­že­no Kozí vrch.

Vrch je to nevy­so­ký, nece­lých tři­náct set metrů, ale vychá­zí se z údolí v nad­moř­ské výšce 630 m.n.m., což už udělá rozum­né pře­vý­še­ní hodné zraku tele­mar­ko­vé­ho tůris­ty. Při­poč­te­me-li k tomu dvě velké louč­ky na jeho západ­ním úbočí, z nevý­znam­né­ho hupu se stane při­taž­li­vý cíl.

S prv­ní­mi metry stou­pá­ní je defi­ni­tiv­ně zažeh­ná­na depre­se, která nás pře­padla při jízdě autem podél řeky Enns, kde po sněhu neby­lo ani památ­ky a lehce mrho­li­lo. Sta­či­lo odbo­čit osm kilo­me­t­rů do nitra poho­ří a vystou­pat o dvě stě metrů a situ­a­ce se neo­če­ká­va­ně zlep­ši­la. Posuď­te sami z fotek.

Vyba­to­li­vše se po dobré hodin­ce z lesa, pře­kva­pu­je nás str­most louč­ky u sala­še Gschwen­d­talm. Z fotek to vypa­da­lo mír­něj­ší. Jsem radě­ji poti­chu a nechám na Mila­no­vi, aby mu samot­né­mu dob­lik­lo, že to je ta mírná louč­ka, na které bude moci zku­sit svoje první tele­mar­ko­vé oblou­ky. Sně­ho­vá pokrýv­ka je, jak se dalo před­po­klá­dat, zcela nekon­zis­tent­ní. Hlu­bo­ké závě­je v mul­dách stří­dá téměř na holi­nu vyfou­ka­ný hřbet v levé části louky. Na žádné kruté brou­še­ní svahu to v zájmu zacho­vá­ní netknu­té skluz­ni­ce nevypadá.

Úplně jiná situ­a­ce panu­je na vrcho­lo­vé louč­ce. Tady je pra­šan hezky rov­no­měr­ně napa­da­ný. Pokud něko­mu Gschwen­d­talm při­pa­da­la strmá, pak tady to roz­hod­ně není lepší. Nedis­ci­pli­no­va­ní čle­no­vé druž­stva se ozý­va­jí s dota­zy, zda z vrcho­lu neve­de ještě jiná cesta něku­dy zadem.

Než se všich­ni sro­tí­me kolem vrcho­lo­vé­ho kříže, dojdou nás na ski­al­pech tři dědouš­ci ve věku někde mezi šede­sá­ti a sedm­de­sá­ti. První z nich je cel­kem komu­ni­ka­tiv­ní, ale mluví s pří­šer­ným dia­lek­tem. Základ­ní věci jako odkud kdo jsme a jak se jme­nu­je který vrchol v okolí ale zvlád­ne­me. Jeho zvě­da­vost smě­řu­je k naše­mu vyba­ve­ní: „to je oprav­du tele­mark?”. V jeho tváři se zračí nedo­čka­vost uvi­dět pra­sta­rý styl v novo­do­bém podá­ní. Dopře­du se ho sna­žím nepři­pra­vit o iluze a vysvět­lu­ji, že svah je v dneš­ních pod­mín­kách pro nás sehr schwer.

A jak jsme louč­ku brousi­li? Řekl bych, každý jak umí. Při čeká­ní na leno­cho­dy si někte­ří sta­či­li kus vyšláp­nout ještě jednou.

Madla si to evi­dent­ně užívá. Skoro nic nevá­ží a širo­ké lyže ji pěkně nesou na povrchu. Sice z počát­ku brbla­la, kdy už ten kopec skon­čí, ale teď se jí to všech­no spo­ji­lo. Je jasné, že musím spl­nit co jsem slí­bil a poří­dit jí vlast­ní ski­t­úro­vou výbavičku.

Máme tu dal­ší­ho nováč­ka. Milan si na mír­něj­ších sva­zích neve­de špat­ně. Sice nechce svoje postar­ší kole­na tolik ohý­bat, ale s posto­jem pana vaš­nos­ty něko­lik širo­kých oblou­ků dává. Kotr­mel­ce na vrcho­lo­vé louč­ce jsou zapo­me­nu­ty a výčit­ky pre­zi­den­to­vi za nepři­mě­ře­ně vybra­nou obtíž­nost trasy vzaty zpět.

Kdyby pro nic jiné­ho, tak pro tenhle pohled stálo zato tady být. „Mila­ne”, poví­dám, „to je pano­rá­ma, co? A vidíš támhle­ten žleb ve tvaru žen­ské­ho klína, to je tedy luxus!”. „Víš, já tady o tom už nemůžu mluvit”…

Les­ní­mi cesta­mi se šusem pro­ple­te­me do údolí, kde nene­chá­me ani jednu zahra­du mezi stat­ky bez poskvr­ny. Pouhá výmě­na pohle­dů stačí na to, abych s Mila­nem ještě sjel po panen­ské louč­ce až k hlav­ní sil­ni­ci, kde defi­ni­tiv­ně lyže putu­jí na záda a pěšky stou­pá­me zpát­ky po sil­ni­ci k autu. Skol!