Konečně jsme se byli schopni ve větším počtu domluvit na družstevní výlet! Za humny sníh není, bereme za vděk tím u sousedů v Rakousku. Podmínky nejsou ideální, už celý týden trvá třetí stupeň lavinového nebezpečí. Náhodou jsem ale objevil příhodný kopeček v blízkém pohoří Reichraminger Hintergebirge, který nese poetický název Brunnbacher Gamsstein, volně přeloženo Kozí vrch.
Vrch je to nevysoký, necelých třináct set metrů, ale vychází se z údolí v nadmořské výšce 630 m.n.m., což už udělá rozumné převýšení hodné zraku telemarkového tůristy. Připočteme-li k tomu dvě velké loučky na jeho západním úbočí, z nevýznamného hupu se stane přitažlivý cíl.
S prvními metry stoupání je definitivně zažehnána deprese, která nás přepadla při jízdě autem podél řeky Enns, kde po sněhu nebylo ani památky a lehce mrholilo. Stačilo odbočit osm kilometrů do nitra pohoří a vystoupat o dvě stě metrů a situace se neočekávaně zlepšila. Posuďte sami z fotek.
Vybatolivše se po dobré hodince z lesa, překvapuje nás strmost loučky u salaše Gschwendtalm. Z fotek to vypadalo mírnější. Jsem raději potichu a nechám na Milanovi, aby mu samotnému dobliklo, že to je ta mírná loučka, na které bude moci zkusit svoje první telemarkové oblouky. Sněhová pokrývka je, jak se dalo předpokládat, zcela nekonzistentní. Hluboké závěje v muldách střídá téměř na holinu vyfoukaný hřbet v levé části louky. Na žádné kruté broušení svahu to v zájmu zachování netknuté skluznice nevypadá.
Úplně jiná situace panuje na vrcholové loučce. Tady je prašan hezky rovnoměrně napadaný. Pokud někomu Gschwendtalm připadala strmá, pak tady to rozhodně není lepší. Nedisciplinovaní členové družstva se ozývají s dotazy, zda z vrcholu nevede ještě jiná cesta někudy zadem.
Než se všichni srotíme kolem vrcholového kříže, dojdou nás na skialpech tři dědoušci ve věku někde mezi šedesáti a sedmdesáti. První z nich je celkem komunikativní, ale mluví s příšerným dialektem. Základní věci jako odkud kdo jsme a jak se jmenuje který vrchol v okolí ale zvládneme. Jeho zvědavost směřuje k našemu vybavení: „to je opravdu telemark?”. V jeho tváři se zračí nedočkavost uvidět prastarý styl v novodobém podání. Dopředu se ho snažím nepřipravit o iluze a vysvětluji, že svah je v dnešních podmínkách pro nás sehr schwer.
A jak jsme loučku brousili? Řekl bych, každý jak umí. Při čekání na lenochody si někteří stačili kus vyšlápnout ještě jednou.
Madla si to evidentně užívá. Skoro nic neváží a široké lyže ji pěkně nesou na povrchu. Sice z počátku brblala, kdy už ten kopec skončí, ale teď se jí to všechno spojilo. Je jasné, že musím splnit co jsem slíbil a pořídit jí vlastní skitúrovou výbavičku.
Máme tu dalšího nováčka. Milan si na mírnějších svazích nevede špatně. Sice nechce svoje postarší kolena tolik ohýbat, ale s postojem pana vašnosty několik širokých oblouků dává. Kotrmelce na vrcholové loučce jsou zapomenuty a výčitky prezidentovi za nepřiměřeně vybranou obtížnost trasy vzaty zpět.
Kdyby pro nic jiného, tak pro tenhle pohled stálo zato tady být. „Milane”, povídám, „to je panoráma, co? A vidíš támhleten žleb ve tvaru ženského klína, to je tedy luxus!”. „Víš, já tady o tom už nemůžu mluvit”…
Lesními cestami se šusem propleteme do údolí, kde nenecháme ani jednu zahradu mezi statky bez poskvrny. Pouhá výměna pohledů stačí na to, abych s Milanem ještě sjel po panenské loučce až k hlavní silnici, kde definitivně lyže putují na záda a pěšky stoupáme zpátky po silnici k autu. Skol!
Martine, když si pořídíš trochu širší běžky, takzvané backcountry, můžeš se přidat k nám na jednodušší výlety :-)
Mohu také jeden set zapůjčit k vyzkoušení…
Ty mě snad jednou donutíš k nějakému sportu a sportem budou běžky, páč kvůli čemu se to vyplatí, jsou ty nádherné scenérie. Díky za report.