Jak už to poslední léta bývá, počasí se kolem Velikonoc umane a na poslední chvíli jakoby chtělo dohnat, co přes zimu zameškalo. Tak tu máme sněžení i v nížinách, kde se ale sníh na prohřátých loukách neudrží. Za humny na Šumavě to může být jiné. A nemusí se hned jednat o vyšší polohy. Stačí, když v některém ze skiareálů udělali chybu a ukončili provoz vleků před týdnem. V hlavách se nám s Vláďou urodil stejný nápad, totiž strávit páteční dopoledne i s caparty na loukách Kramolína.
V noci bývá pod nulou a předpověď slibovala klidné slunečné počasí, které se má během dne kazit. Neleníme a v devět ráno zamykáme auto na parkovišti skiareálu Lipno. Hemží se to tu jen zaměstnanci, kteří se radí a připravují na sobotní akci „Vítání jara”. Nečekali, že se tu zjeví partička lyžníků, kteří na pásech zmizí Jezerní sjezdovkou vzhůru k vršku Kramolína.
Podmínky jsou na roční období vynikající. Na starém podkladu z technického sněhu je odhadem do dvaceti centimetrů přírodního, přičemž vrchní pěticentimetrová vrstva je ve stínu prachová.
Na hřbetu mezi Kramolínem a Slupečným vrchem (890 m.n.m.) nás zalévá sluníčko a otevírá se pohled na sever. Pod vlivem babypunku a s textem jedné z písní posledního alba od Kašpárka v rohlíku testujeme první metry svahu pod námi.
Když Tě to nebaví a svět není fér, pojď s námi na sever Nudíš se ve škole, v hlavě hučí vrtule, pojď s námi na sever Tam je všechno fajnový Zima tělu uleví
Několik prvních obloučků jsem si nechal pro sebe a teď čekám, abych dostal ostatní do čočky foťáku. Kačka s Matesem okamžitě zapomněli na brblání při chůzi do kopce a čile se věnují čmárání vlnovek do načechraného sněhu. Tatík se též nenechává zahanbit.
V prostřední plytké pasáži to díky množství nového a těžšího sněhu moc nejede. V posledním úseku je ho méně a spodek je přimrzlý, tak se nám znovu lyže rozjíždějí. Výhled nahoru na zasněžené svahy a pocukrované stromy nijak nevěstí datum z prvního dubnového týdne. Jsme zvědavi, zda-li nás zachytila webkamera na střeše restaurace U Yettiho.
Po krátké pauze na čaj děti nasazují pásy a já s Vláďou využíváme šupiny, abychom se podél Promenádní prodrali na vrchol Slupečného vrchu. V horní nejstrmější pasáži Vláďa musí na pásy, mě to celkem drží, jen v prašanu u lesa nutno udělat pár otoček.
Vršek pojede nádherně, už se těším, ale nejprve posilníme prcky.
Čtyři stovky metrů v přeměňujícím se prašanu dobrý! Na zbývajících pěti stech metrech už to jede málo. Kombinace narůstající teploty a mokrého sněhu. Od jihozápadu přicházejí mračna, podle Vládi dáme ještě jeden výstup a sjezd na sever, než se vrátíme po Jezerní k autu. Já si ale vzhledem k dětem myslím něco jiného, obzvlášť když se pod námi při výstupu víc a víc vzdalují.
Nebudeme jim dělat pakárnu a chvátneme pod vršek Kramolína sami. Teploměr na slalomce ukazuje tři nad nulou. Tomu odpovídají právě se tvořící bakule sněhu na skluznici. Nahoře je schrábnu a pádím slalomovou dráhou na Panské dolů za dětmi. Tady je sněhu nejvíc, ale také nejprudší svah a díky němu se jede jak po másle. Kačku s Matesem zastihnu v družném hovoru. Ani moc nejdou. „My si povídáme tati. – Tak teď už mazejte, ať jsme doma na oběd!”. Tak to chodí, když se sejde drbna Velešínská s drbnou Jánskou. Ještě pozorujeme Vláďu, jak zajel do osluněné části svahu a okamžitě se mu kously lyže. Vláďo Ty jsi extratřída!!
Poslední jízdu směrem k Lipnu jsme absolvovali šusem. Kromě měkkého sněhu a velmi mírného svahu nás ještě brzdil silný protivítr, který vzhůru unášel vrstvičku sněhu z povrchu. Než jsme zuli lyže, obloha byla zatažená a vzhůru stoupaly davy po obědových výletníků s bobami a sáněmi. Velkopáteční dopoledne skončilo.
On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.
Buďte první! Přidejte komentář