V Solnohradsku se roztrhl pytel s prašanem, což v tomto období nebývá časté. Protože všechno je jednou poprvé, nadešla chvíle, kdy musím vykreslit první oblouky na alpských svazích. K dennímu rychlovýpadu na Postalm přemlouvám Áju, sice ještě chudák nemá k lyžím boty, ale sněžnice si vezme.
Mýtná silnice od Wolfgangsee na Postalm je bez problémů sjízdná, v osm hodin ráno vylézáme na parkovišti mezi prvními skialpinisty. Kosa je řádná, mínus patnáct, rychle přezout a hurá do ščány. V dosahu našeho výchozího bodu je několik kopců různé obtížnosti – Braunedlkogel, Taborberg, Bodenberg, Labenberg a Pitschenberg. Poslední z jmenovaných, jakožto nejsnadnější, je naším dnešním cílem. Je to kopec v pravdě oblíbený, tudíž stopa po ranních ptáčatech jasně udává směr pochodu. Že sněhu je mraky, dosvědčuje mohutná bílá čepice na prázdninovém srubu nad sjezdovkami.
Postalm nabízí vyznavačům zimních sportů kombinaci rodinného lyžařského areálu a upravovaných běžeckých okruhů, oboje v překrásné kulise více či méně vzdálených skalnatých štítů. Za prvním lesíkem křižujeme běžeckou trať, která prochází rozlehlými pastvinami Innerlienbachalm. Znovu se noříme do lesa a sledujeme koryto potoka. Stopa nás vyvádí řídnoucím lesem přímo pod Labenberg.
Oba kopce se dají zvládnout v jednom dni. My Labenberg vypouštíme jednak z důvodu Ájiny pomalejší chůze na sněžnicích, ale také proto, že slunce odpoledne nemilosrdně promění tu lehkou bílou sněhovou peřinu v těžkou mokrou břečku. Kurz měníme na severní a přes rozlehlé plato mašírujeme k Pitschenbergu, jehož bílá homole, která mi tvarem připomíná sopky na jihu Chile, se v dáli zvedá ze sněhové placky.
Pochod přes pláň trvá déle, než by si člověk představoval. Jsme dvě nic v bílém moři. Vcházíme do modřínového hájku, který obklopuje salaš Pitschenbergalm, ze které vykukuje sotva střecha. Terén se zvedá a protismyk už nebere, nezbývá než nasadit pásy. Ve stínu je pořád dost pod nulou a při zvedajícím se větru prsty křehnou. Rychle ať se zahřeji do kopce. S přibývající výškou se otevírá panoráma.
Svah k vrcholu je třešničkou na dortu celé túry. Není dlouhý, ale jeho relativně mírný sklon kolem třiceti stupňů zaručuje potěšení při cestě dolů. Sledujeme skupinku skialpinistů, jak vykrajují svoji sněhovou vlnovku. Jinou skupinku předcházíme, cítím se pod jejich pohledy se svým vybavením poněkud jako z jiné planety. Ke kříži zbývá nejstrmějších pět desítek metrů, jsem zvědav, jak to po kolena ve sněhu budu kroutit dolů. Drží se mě přizdisráčská myšlenka nesundávat pásy. Radost z dosaženého cíle, alespoň prozatím, vytěsňuje z hlavy moje obavy.
Ája již dávno zahájila pěší sestup, aby si získala náskok. Teď je řada na mě. Jedu tak, jak se má, bez pásů. Nejprve nejistě dlouhými traverzy s obloukem na konci. Od lyží se odtrhávají hromady sněhu a kloužou do údolí, lyže nekompromisně mizí pod sněhem. Nebudu tady dělat šaška, pouštím se po spádnici. To přeci nemohu utočit, když lyže pomalu nevidím, říkám si potichu. První záklek, těžiště co nejníž a hele, špičky lyží vyplouvají na povrch a dělám oblouk. Sice poněkud nejistě, ale oblouky navazuji a plavu si do údolí.
Pod kopcem nabírám Áju a když dorazíme na pláň, sníh je tu už pěkně rozměklý a chvílemi se lepí na lyže, jak na nich namrzá vlhkost. Při pokusu o oblouk z jedné muldy lyže stojí a já jdu hlavou přes řídítka. V lese sledujeme stopu až k první salaši, kde v odpoledním slunci zaslouženě odpočíváme a dojíždíme sváču. Byl to povedený den.
Buďte první! Přidejte komentář