Stařec a prašan

Lyžař­ská sezo­na se pře­houp­la do své jarní části a navzdo­ry tomu, že se už dá hrát golf, utí­kám se na domá­cí kopec Plechý. Nikdo další nemá čas (nebo se nemů­že utrh­nout z robo­ty), proto jedu medi­to­vat do zimní pří­ro­dy sám. Par­ko­viš­tě za ves­ni­cí Ober­sch­war­zenberg u stát­ní hra­ni­ce AT/D zeje prázd­no­tou. Nic mě nezdr­žu­je, pásy mám již nasa­ze­né z domo­va, hodím batoh na rame­na a stou­pám zná­mou tra­sou. Krát­ký úsek po lesní cestě je ute­mo­va­ný, stopa v lese také. Je pořád pod nulou, sníh mimo stopu je prachový.

Na dol­ním konci táhlé mýti­ny v jede­nác­ti stech met­rech nabí­rám kurz na její horní konec. Popr­vé jsme tu za mlhy blou­di­li. Naho­ře se stá­čím dole­va a držím se hřbe­tu, na kte­rém mezi bal­va­ny nachá­zím zavá­tou stopu. Pod­mín­ky se mění, je tu mix pra­ša­nu a vyfou­ka­né zmrz­lé krus­ty. Jak svítí slu­níč­ko, námra­za ze stro­mů opa­dá­vá v podo­bě deště z ledo­vých krystalů.

Věřím tomu, že naho­ře se drží sníh až do květ­na. Mezi bal­va­ny nalé­zám obří závě­je. Stou­pá­ní se zmír­ňu­je a já vidím, že hřbet vede na kope­ček mezi Plechým a Tro­jme­zím. Opouš­tím ho a tra­ver­zem nad doli­nou dosa­hu­ji vrcho­lu Pleché­ho. U chat­ky na roz­ces­tí turis­tic­kých tras oběd­vám a vyhří­vám si kožich. Začí­ná pofu­ko­vat, ale scho­ván za závě­jí, je teplo. Na oblo­hu při­plou­vá vyso­ká oblač­nost a roz­ptý­le­né svět­lo barví kra­ji­nu namod­ra­lým nádechem.

Nechce se mi domů. Pro­jíž­dím se jen tak pro radost mezi skal­ka­mi po roz­lehlém teme­ni hory. Tu a tam sjedu něko­li­ka oblou­ky pár desí­tek metrů níž a zase stou­pám vzhů­ru. Nasy­cen bílo mod­rou esen­cí mohu koneč­ně vyra­zit do civi­li­za­ce. Na mýti­ně je vidět poma­lu až do Lince.