Trojmezná s Matesem a Zuzkou

Na Tro­jmez­nou je vždyc­ky vděč­ná túra, ať je sníh jaký­ko­liv – tak jsme psali už na twit­te­ru. Podob­ně jako vloni na Plechém při­chá­zí takřka na den přes­ně po něja­kém tom sně­že­ní výrazná oble­va. Jdeme tedy pro­zkou­mat, jak to vypa­dá se sně­hem na hlav­ním šumav­ském hře­be­ni. Slo­že­ní výpra­vy je iden­tic­ké, cíl troš­ku víc na západ.

Dole ve stínu je ještě cel­kem pěkně namrz­nu­to, vyrá­ží­me totiž poměr­ně brzy. Paprsky slu­níč­ka si už ale hle­da­jí cestu mezi kmeny stro­mů. Musí­me dávat pozor, podle okol­ních zvuků je les plný skře­tů a vše­li­ja­ké krve­lač­né chásky.

Když se vylo­po­tí­me nad inver­zi, jsme sti­že­ni nesku­teč­ným hor­kem a sužo­vá­ni žízní. Při dopl­ňo­vá­ní teku­tin jsou nám odmě­nou výhle­dy až k hori­zon­tu, na kte­rém se jako šňůra korál­ků vine hře­ben Alp.

Když už není kam stou­pat, poho­dl­ně se usa­dí­me ke sva­či­ně. Slun­ce se činí, ale větrem uta­že­ný hře­ben zatím neměk­ne. Nemu­sí­me tolik spě­chat. Jabl­ko, banán, chle­ba se salá­mem, druhé jabl­ko, banán, roh­lík se sýrem, třetí jabl­ko, banán a klobása.

Již bylo dosti hodo­vá­ní, vyra­zí­me. Pře­mýš­lí­me, zda si dáme sjezd podél výstu­po­v­ky až na kraj lesa s opa­ko­va­ným výstu­pem, nebo se jen sklouzne­me rov­nou na Tro­jme­zí. Prý jsme tu na poho­du, tak bé je správně.

Soudě podle zapa­da­né tabu­le kamen­né­ho stolu je sněhu ještě cel­kem dost. Je únor, tak snad ještě při­pad­ne, abychom na Šuma­vě mohli lyžo­vat i v dubnu. Pokra­ču­je­me dál po hře­be­ni a sjíž­dí­me do pro­lákli­ny pod Plechým. Mezi paře­zy se to vcel­ku roz­jíž­dí, Zuzka si nejdří­ve ztě­žu­je, ale po pár oblou­cích uzná­vá, že je to bžun­da. Násle­du­je úsek po ote­vře­né lesní cestě a jsme na dlou­hé, mírné mýti­ně nad kra­jem lesa.

Chví­li v měk­kém, chví­li na krus­tič­ce, ale suma sumá­rum pará­dič­ka. Jen na konci před poto­kem mezi mul­da­mi tři­cet na tacho­me­t­ru a hrůzu v očích.