Drei Almen Runde

Drei Almen Runde, volně pře­lo­že­no Túra přes tři louč­ky, tako­vý název jsem si dovo­lil dát dneš­ní­mu výle­tu do oblí­be­né­ho poho­ří Oster­horn­grup­pe. Ty tři louč­ky se jme­nu­jí Mehl­sac­kalm, Illinber­ge­ralm a Stub­ne­ralm a puto­vá­ní po nich dotvá­ří kuli­sa čtr­nác­ti­sto­vek Gar­tenberg, Pill­steinhöhe a Illingerberg.

Dlou­ho předlou­ho jsme se těši­li na pořád­ný sníh na sever­ní stra­ně Alp – od pře­lo­mu lis­to­pa­du a pro­sin­ce loň­ské­ho roku nesně­ži­lo a prak­tic­ky se neda­lo v před­hůří lyžo­vat. Sně­ho­vá nadíl­ka sná­še­jí­cí se od čtvrt­ka do vče­rejš­ka koneč­ně vytvo­ři­la na horách pří­z­ni­vé pod­mín­ky a to jsme nemoh­li s Vlá­ďou otá­let. Sice nám troš­ku děla­la vrás­ky lavi­no­vá před­po­věď na troj­ce, pro­to­že půl metru pra­ša­nu napa­da­lo na tvr­dou umrz­lou vrst­vu staré­ho sněhu, nicmé­ně včera večer dali hoši z Lawi­nen­diest Salzbur­ger­land žlu­tou (myš­le­no dvoj­ku) a tak už nic nebrá­ni­lo cestě.

Jako správ­ní raku­šá­ci při­jíž­dí­me na par­ko­viš­tě v Tie­fbrun­nau o půl devá­té a vřele se zdra­ví­me s ostat­ní­mi lyža­ři. Zará­ží nás věko­vý prů­měr, který jasně kazí­me a to smě­rem dolů! Pod­mín­ky se zdají být ide­ál­ní, minus tři­náct, nad námi plech a kolem doko­la jis­kři­vá bílá duch­na. První stou­pák po louce k lesní cestě je doce­la strmý a za něko­lik minut litu­ji, že jsem si nale­pil krát­ké pásy. V otoč­kách my pod­jíž­dě­jí lyže a táhnu to ruka­ma. Maňá­sek je ale tvor líný, tak ono se to poddá, vždyť na lesní cestě nebu­de tako­vý sklon. Za tři čtvr­tě hodin­ky jsme o tři sta metrů výš na pas­t­vi­ně Mehl­sac­kalm. Jdeme stále ve stínu, první paprsky slun­ce osvět­lu­jí pro­tisvah nad pastvinou.

Nad sed­lem v závě­ru údolí před str­mým stou­pá­ním na spo­jo­va­cí hře­ben Gar­tenberg – Pill­steinhöhe se roz­ho­du­ji vymě­nit krát­ké pásy za dlou­hé. Při této čin­nos­ti potká­vá­me první par­tič­ky. Jedna dvo­ji­ce star­tu­je pípá­ky a zřej­mě soudě podle naší cizí řeči a mých šus­ťá­ků mají sta­rost o naše vyba­ve­ní ve smys­lu, že je také potře­ba sjet str­měj­ší­mi svahy dolů. Neboj­te teta, dolů jede­me tele­mar­kem. Roz­ho­vor s další dvoj­kou postar­ších gentle­ma­nů odě­ných do téměř dobo­vé­ho oble­če­ní je už zají­ma­věj­ší. Ti dva to tu dobře znají, pro­to­že přes­ně vědě­li, na kte­rém místě z pod sněhu mají vyhra­bat dře­vě­nou lavič­ku, na které teď do sebe ládu­jí špek a zalé­va­jí ho šna­p­sem z půl­li­t­ro­vé láhve. Pří­jem­ná kon­ver­za­ce o tom, kdo odkud je, kolik má dětí, čím se živí a proč sem leze je zakon­če­na pochva­lou mojí zna­los­tí něm­či­ny a zdej­ší­ho mís­to­pi­su. Po prav­dě řeče­no, místo pochva­ly bych si radě­ji přihnul toho šnapsu.

Stopa na hře­ben mizí v záři slu­níč­ka, které nám svítí přímo do cifer­ní­ku. Pár minut mžou­rá­me očima až se před námi ote­vře pano­rá­ma celé­ho poho­ří Oster­horn­grup­pe s hře­be­nem Vyso­kých Taur v dálce. Na seve­ru za les­na­tou silu­e­tou Zwöl­fer­hor­nu hezky kon­tras­tu­je vysně­že­ný Scha­fberg, náš vysně­ný cíl pro závěr letoš­ní sezó­ny. Sche­iße Wetter!

Kon­t­ro­lou mezi­ča­su zjis­tí­me, že jsme se nijak nepla­ho­či­li a 600 m pře­vý­še­ní jsme zvlád­li za dvě hodin­ky, nepo­čí­tám-li pauzu na pře­pá­sá­ní. Na hře­be­ni je sněhu tak ako­rát, aby se scho­va­ly paře­zy a velké kame­ny, které jsou tu v létě roze­se­ty na trav­na­tém hřbe­tu. Chtě­lo by to ale­spoň půl met­řík při­pa­dat. Roz­cest­ník v sedle uka­zu­je na lesní cestu k Illinber­ge­ralm, která není pro­šlápnu­tá. Pokra­ču­je­me po hře­be­ni kolem chajdy, na jejíž veran­dě jsem v létě s dětmi biva­ko­val a stou­pá­me posled­ní metry ke kovo­vé­mu (netra­dič­ně) kříži na vrchol­ku Pillsteinhöhe.

Tady jsme už v civi­li­za­ci, pro­to­že vrcho­lek obkru­žu­je udr­žo­va­ná zimní stez­ka pro pěší, která sem při­chá­zí od koneč­né kabin­ky na Zwöl­fer­horn. Dnes je všed­ní den, takže žádný útok masy výlet­ní­ků nehro­zí. Z pauzy na sva­čin­ku nás vyru­šu­je jen postar­ší ski­al­pi­nis­tic­ký pár, který se u kříže ani neo­hře­je a mizí po cestě pryč. Okruž­ní trasa s výstu­pem po Mehl­sac­kalm nebo Stub­ne­ralm s pře­cho­dem Zwöl­fer­hor­nu a sjez­dem vedle sjez­do­vek je zdej­ší nej­po­pu­lár­něj­ší trasa. My ale máme namí­ře­no na další louč­ku: Illinbergeralm.

Nej­pr­ve krát­ce sje­de­me na vyrol­bo­va­nou cestu a str­mým říd­kým lesí­kem zamí­ří­me něko­lik metrů na hranu údolí Stub­ne­ralm. I s pásy na lyžích jdou v pra­ša­nu tele­ob­lou­ky, bez nich to asi poje­de z ostra. Pro­hlí­ží­me si svah, kudy se bude­me vra­cet k autu. Tři přík­ré hangy nějak zvlád­ne­me, nebu­de­me se přece vra­cet stej­nou ces­tou. Máme ještě jednu louč­ku na nácvik. Sjíž­dí­me k roz­cest­ní­ku (ahoj chat­ko podru­hé) a pro­šla­pu­je­me stopu do sedla pod horou Illin­ger­berg. Je to jižní stra­na ote­vře­ná slu­níč­ku a sníh mění para­me­t­ry z pra­ša­nu na kon­zis­ten­ci řídké beto­no­vé stěr­ky. Nej­pr­ve jsme chtě­li dát mír­něj­ší louku Pill­stei­nalm, ale na ní to moc nepo­je­de. Láká nás panen­ský svah na seve­ru, zatím popsa­ný jen něko­li­ka málo před­jezd­ci. Do sedla při­chá­zí dvoj­ka na sněž­ni­cích a z údolí stou­pá další na lyžích. Teď jim uká­že­me co je to cross coun­t­ry downhill.

Vláďa nasa­zu­je první širo­ké oblou­ky a zjev­ně si to užívá. Tri­bu­ny šílí za pokři­ku go, go, go! a jak to tak bývá, vzá­pě­tí při­chá­zí první ukáz­ko­vá mrcha přes řidít­ka s bato­hem násle­du­jí­cím tělo. Nicmé­ně sty­lem jsme skli­di­li ovace. V těž­ším sněhu neby­lo jed­no­du­ché oblou­ky držet, ale poci­ty z jízdy takřka panen­ským sva­hem jsou slovy nevy­já­d­ři­tel­né. Navzdo­ry třem mrchám nirvána!

Naneštěs­tí je každý metr sjez­du vykou­pen nut­nos­tí výstu­pu. Vyrá­ží­me na posled­ní dneš­ní pochod (ahoj chat­ko potře­tí). V sedle dopl­ňu­je­me teku­ti­ny, pásy jdou defi­ni­tiv­ně do bato­hu. Roz­jíž­dí­me se prv­ní­mi mul­da­mi kolem jezír­ka, terén je zatím pří­jem­ně sva­ži­tý, ale brzy se to roz­jíž­dí. Dělá­me co umíme a že toho zatím neu­mí­me, prud­ké hangy poně­kud potup­ně kři­žu­je­me tra­ver­zo-oblou­ky. Ve spod­ní tře­ti­ně se svah zmír­ní a opět je tu ten slast­ný pocit z pla­vá­ní na sněhu. Igno­ru­je­me lesní cestu, kte­rou máme násle­do­vat a pokra­ču­je­me co to dá údo­lím až na hra­ni­ci lesa. Říd­kým vzrost­lým lesem potom tra­ver­zu­je­me po kole­na ve sněhu zpět na cestu. To je pravé backcoun­t­ry. Vláďa si pochva­lu­je, že na dneš­ní túře bylo všech­no – vrcho­ly, hře­bín­ky, louč­ky i les. A má prav­du. Jízda po cestě uběh­ne rych­le a kolem druhé hodi­ny jsme na par­ko­viš­ti, kde se k výstu­pu chys­tá odpo­led­ní směna.