Glasenberg sólo

Už to tak bude, stává se ze mě expert. Sice ještě nedosahuji takových znalostí místního terénu jako kamarád Sepp, ale zřejmě to ze mě alespoň trochu čiší.

Zaparkuji auto na obligátním místě u Café Rasberger, zapnu se do lyží a už se chystám vyšlápnout stopu v čerstvém prašanu do svahu za autobusovou zastávkou. Když tu přizastavuje osobák se dvěma pasažéry a řidič na mě něco huhlá ze staženého okénka. Tak prr hoši, langsamer bitte!

Že prý jestli na Glasenberg tudy, kudy šlapu stopu. Jasně, já vám to vyšlápnu.

A kde můžeme zaparkovat? Na parkovišti u kavárny. Jsem poněkud v rozpacích, jestli dělám dobře, když radím. On se nám totiž skitúring rozmohl v tomto loučkařském ráji natolik, že se na loukách dvou pěkných vrcholů objevily tabulky se zákazem ježdění na lyžích. Někteří farmáři už nejsou ochotní na svých pozemcích tolerovat masu lidí, zejména tehdy, když se některá individua nechovají podle nepsaných pravidel. Nezbývá než doufat, že se zákazy nerozmnoží všude.

Sněhu je překvapivě hodně, šlapání stopy a kochání se panorámaty zpomaluje. Před začátkem prvního lesního úseku pauzíruji na čaj a takticky čekám, až dorazí dvojka zespoda. Díky za perfektní stopu. Není zač, teď je to zas chvíli na vás, jo? Nechám je odejít, chci si užít klid, bo ti dva si toho mají cestou nahoru hodně co povídat. Za lesem je stejně dojdu, přestože mi pásy začínají namrzat a skluz není úplně ideální. Jsme na hřbetě, odkud je parádně vidět přes údolí na Briefberg. Tady je už stopa z vedlejšího údolíčka, prodereme se druhým lesíkem, za nímž přebírám vedení a po sluncem zalitých svazích již směřuji k vrcholu. Sněhu je tu pomálu, je znát, že dost foukalo a podmínky jsou louka od louky jiné – někde na fošny prašanovky, někde tak akorát na kameňačky. Teplota jde nahoru a s ní rostou trable s namrzajícími pásy. Že já vůl si nevzal vosk.

Nechám se předejít kolegy z Rakouska a vysvětluji, že úbytek rychlosti není přímou úměrou k fyzickým silám, nýbrž k technickým potížím s náčiním. Jo, to je mrzuté, rozvypráví se jeden z nich, jak se mu to také stávalo a že od dob, kdy používá vosk, je to pohoda. Víš, to je speciální vosk na pásy, ne na lyže a… Vím, nechal jsem ho doma. Pech viď? – ještě navíc když máš v batohu na zádech dost místa. Klasický humor jak ho mám rád. Na vršku je lidnatěji, stoupají sem všichni z druhé strany od chaty pod sjezdovkou. Kolegové se s každým vítají a u lavičky s křížkem žádají postarší lyžnici, aby je cvakla společně s jejich freund aus tschechien. Následně se rozproudí živá debata o tom, proč jako Češi jezdí lyžovat zrovna sem. Využil jsme tuto chvíli na malou přednášku o loučkaření a k propagaci našeho družstva.

Jako skutečný znalec se vydávám zcela na opačnou stranu než všichni ostatní.

Zprvu mě čeká rovinatý vyhlídkový úsek se super loučkou ke konci. Je tu kolem půl metru větrem utaženého prašanu, ve kterém lyže báječně plavou. Několik desítek metrů projdu po vrstevnicové lesní cestě k začátku dlouhého a širokého lesního průseku. Chůze mi nevadí, jdu na šupinách. A už se vrhám při kraji lesa průsekem, ve kterém je jen několik částečně zavátých stop od minula. Ve dvou třetinách sjezdu odbočuji na neznámou loučku, která mě vede až do sedla pod Arthofberg.

Tak to bylo tedy labůžo! Zvažuji, co dál. V podstatě bych mohl pokračovat na vrchol Arthofbergu a podniknout průzkumný sjezd po jeho východních svazích. Nechce si mi ale bloudit samotnému, lepší by to bylo ve skupině. Také slunce začíná se sněhem pracovat.

Sjedu si ještě krátkou loučku ke statku, kde bydlí Seppův kámoš a pak to namířím zpátky k průseku a jím znovu na Glasenberg.

Sjezdovka je už celkem rozmydlená, ale při kraji se vždycky netknutý prašan najde. Jede to ale kvůli jeho množství pomaleji. Za chatou přehopsám na Oberbranberg, odkud chci risknout severní svah až k silnici v údolí.

To ale nebyla ideální volba. Jednak přišla mlha vrbatovka a potom sníh přestal mít podklad. Napadáno bylo na ještě vyhřátý terén, což zapřičinilo okamžitou tvorbu ledovky na hranách lyží a skluznici. Nešlo dělat plynulé oblouky. Tak jeden dva jo, ale v momentě, kdy jsem prošlápl na terén, byla to velmi účinná brzda. Jak kdyby mě krtek z pod země chytil za jednu nohu. Nakonec jsem se s úlevou dopotácel až k silnici.