Griffner Turm a Schusserberg

Jak tak jez­dí­me údo­lím Kleinra­mingtal k našim oblí­be­ným kopeč­kům, samo­zřej­mě nemá­me ces­tou hlavy svě­še­né, nýbrž hle­dí­me směle vzhů­ru a nedo­čka­vě vyhlí­ží­me, kdy se na někte­ré dosud nepro­zkou­ma­né louč­ce obje­ví první stopa. Jed­no­du­še řeče­no, ovšem hůř pro­ve­di­tel­né. Výhle­dy zasti­ňu­je buja­rá vege­ta­ce kolem sil­ni­ce. Když se výhled na něko­lik krát­kých oka­mži­ků ote­vře, spat­řím na ote­vře­né táhlé mega louč­ce stopu. Podrob­něj­ším prů­zku­mem mapo­vých pod­kla­dů doma poz­dě­ji sta­no­vím možné lajny na vrchol­ky Gri­ff­ner Turm a Schusserberg.

Vyrá­ží­me ve třech. „Tati, to neva­dí, že nikdo nechce jet. Já samo­zřej­mě jedu a to už jsme dva!”, pře­svěd­čí mě v před­ve­čer Mates, že se výlet neod­klá­dá. Nako­nec se při­hlá­sí i Vláďa. Poča­sí nám asi nepři­chys­tá extra super pod­mín­ky, nicmé­ně absťák je zží­ra­jí­cí. Roz­hod­nu­tí, který ze dvou kopců odpa­ní­me, padá na Gri­ff­ner Turm.

Obé hezké. Můj favo­rit je Gri­ff­ner Turm. Pouze jeden pře­jezd komu­ni­ka­ce + skoro přímá lajna + 270 m pře­vý­še­ní = výzva.

– Vláďa

No nevím, zda roz­hod­nu­tí bylo správ­né. Stou­pá­me po tvr­dém, místy vyfou­ka­ném hřbe­tu proti ledo­vé­mu větru, který nám fouká přímo do ksich­tu. Tep­lo­ta dle před­po­vě­di minus devět, zapo­čí­tám-li k tomu chill fac­tor, brrrr… Hodně rych­le nabí­rá­me výšku a ukra­ju­je­me ze vzdá­le­nos­ti, pro­to­že se chce­me zahřát. Až skoro pod teme­nem vrchol­ku vytra­ver­zu­je­me vlevo do zales­ně­né­ho úžla­bí mezi oběma kopci, kde nefou­ká a kde v klidu může­me dopl­nit teku­ti­ny (druh teku­ti­ny dle věku).

Deba­tu­je­me nad dal­ším postu­pem výle­tu. Je nad­mí­ru jasné, že kudy jsme stou­pa­li, tudy si sjezd neu­ži­je­me. Co takhle spo­jit oba kopce dohro­ma­dy? Nebu­de­me louč­ka­ři, ale hře­be­ná­či, což ostat­ně máme obojí v popi­su práce naše­ho druž­stva. Navíc Vláďa vyhlé­dl vět­ro­lam, který se táhne od spo­jo­va­cí­ho hře­be­ne celým kot­lem až k zales­ně­né části údolí, které oddě­lu­je Gri­ff­ner Turm a Schuser­berg. Vpra­vo od něj bude prach, tam uspo­ko­jí­me louč­ka­řo­vo ego.

Neu­vě­ři­tel­ná intu­i­ce meto­di­ka se potvr­di­la. Sotva dosáh­ne­me vršku, nedo­čka­vě, jako ženich z nevěs­ty spod­ní prádlo, trhá­me pásy ze skluz­nic a popi­su­je­me oblou­ky netknu­tou louč­ku pod námi. Naše radost­né juchá­ní donu­ti­lo vylézt i slu­níč­ko, aby se podí­va­lo, co se to děje. Jedno repe­te, to byla povin­nost, ale že budu zrov­na já trou­bit k dal­ším, to urput­ný opa­ko­vač Vláďa nečekal.

Když už neby­lo místo, kam sázet nové oblou­ky, vyra­zi­li jsme kolem hře­be­no­vé sil­nič­ky na Schus­ser­berg. Již podle obrov­ských návě­jí a zbě­si­le roz­to­če­né­mu větr­ní­ku u jed­no­ho ze stat­ků se dalo sou­dit, že dosta­ne­me zane­dlou­ho po čuni od vichru. Sou­sta­vu tak ako­rát uklo­ně­ných plání, takřka nepře­ru­šo­va­ných ces­tou či ohrad­ní­ky, nepro­jíž­dí­me ladně v pra­ša­nu, nýbrž tak tro­chu boju­je­me o život na vyfou­ka­ném beto­nu. Nad pře­vě­je­mi pře­jíž­dí­me v ucti­vé vzdá­le­nos­ti. Sice v takto mír­ném teré­nu zřej­mě ani vyhlá­še­ný čtvr­tý stu­peň lavi­no­vé­ho nebez­pe­čí není potře­ba brát v úvahu, na dru­hou stra­nu se nechce­me zapsat do his­to­rie jako prů­kop­ní­ci str­že­ní lavi­ny na pas­t­vi­ně mezi statky.

Až posled­ní čtvr­ti­nu sjez­du nara­zí­me na pra­cho­vý sníh, který leží nafou­ka­ný vlevo od nevý­raz­né hrany hřbe­tu, který je osá­ze­ný ovoc­ný­mi stro­my. Sla­lom v návě­jích mezi stro­my je zábav­nou teč­kou za dneš­ním výle­tem. Vlast­ně ne, Vláďa ještě zatrou­bil k výstu­pu na pro­těj­ší, seve­ro­vý­chod­ní svah nad údol­ní sil­ni­cí, abychom se dora­zi­li a z jiné­ho úhlu mohli pře­hléd­nout celou naší dneš­ní trasu nad údo­lím ve tvaru ypsi­lon, které nejme­no­va­ným čle­nům výpra­vy při­po­mí­ná žen­ský klín („Co všech­no Tobě nepři­po­mí­ná klín.”, „Tati, co je to klín?”).