Hirschberg

Pouč­ný pří­běh Tříkrá­lo­vý. Chtě­li jste to, tak tady to máte. Jsem Adam, tedy ten, co jedi­ný poru­šu­je sta­no­vy druž­stva louč­ka­řů a při­pí­ná obě nohy k jedné lyži, tudíž split­bo­ar­du. Tenhle report byl mi při­dě­len úko­lem, respek­ti­ve všich­ni účast­ní­ci zájez­du se jed­no­hlas­ně shod­li, že jsem ten pravý, co o tom má napsat. Těšte se srabi, bude to slo­hov­ka, jakou jste ještě nečetli.

V pátek táta doma ozna­mu­je zít­řej­ší výjezd za sně­hem. Ani se moc neza­jí­mám kam a při­dá­vám se k roz­já­sa­né­mu brá­cho­vi, který touží otes­to­vat vlast­ní novou ski­t­úro­vou výba­vič­ku od Ježíška. Ve vzdu­chu totiž visí buď domá­cí práce, nebo pomoc ségrám a mámě při Tříkrá­lo­vé sbír­ce a tak se zdá být lepší hra­bat se nepo­cho­pi­tel­ně po vlast­ních do kopce. Ve chví­li, kdy pro­ci­tám z hiber­na­ce, do které se vždy ces­tou autem uklá­dám, dojíž­dí se ke star­tu někde poblíž St. Geor­gen in der Klaus. Tako­vý krtin­ce! Moc si neza­jez­dím, ale snad to zas nebu­de tako­vý prů­ser s ces­tou na kopec.

Ty kráááá­so, tak ono to tak zadar­mi­ko asi nebu­de. Pla­zím se za ostat­ní­ma naho­ru sever­ní stra­nou kopce Hir­schberg. Ještě, že mi Ježich nadě­lil iped, tak se izo­lu­ji slu­chát­ky, jinak by mi snad hráblo z roz­já­sa­nos­ti sta­ří­ků v podo­bě táty, Mila­na, Vládi, dokon­ce i brá­cha Mates je nad­še­ním bez sebe. Mer­čím maní­ka na snou­bi­či. Ale co to? – za chví­li jede dolů znova. V déja­vu nevě­řím. Jest­li mi táta zata­jil, že je tu něja­ká lanov­ka a my se jak paka hra­be­me naho­ru pěšky!?… Tak ono je to jináč. Aus­tri­já­ci maza­ný. Kámoš ho vozí autem dru­hou stra­nou na kopec po sil­ni­ci. Koneč­ně někdo s moz­kem v lebce. Sta­ří­ci samo­zřej­mě, že to je nečest­ný a nespor­tov­ní. Naho­ře na hře­be­ni na vyhlíd­ko­vým místě se stud­nou pořád radost­ně hulá­kaj, roz­ha­zu­jí ruka­ma a schön a natür­lich a… táh­nou hned zase dál. Do prčic.

No koneč­ně zastáv­ka. Ale jo sluš­ný výhled. Vláďa se táty ptá co je to dole za ves. Pre­zi­den­to­vi se pod nosem mihne stín a ner­vóz­ní pra­vač­ku jen tak tak udrží při­pa­že­nou když praví:

Konrad­she­im!!! Ty nestu­do­fal muj prů­fot­ce fílet?

Sjez­dík na východ si uží­va­jí všich­ni kromě mě. Nějak se to v dob­rým půl metru pra­ša­nu nechce roz­jet, o nedo­stat­ku dropů, mož­nos­ti triků nebo jaké­ho­ko­li vzrů­ša vůbec nemlu­vím. A už zase ty gale­je do kopce. Ale­spoň že sváča. Sjezd na pásech les­ním úse­kem by mi asi žádný snow­borďák neu­vě­řil, ale ti snad tyhle strán­ky nepro­hlí­žej, nebo jó? Na jih to chvi­lič­ku i tro­chu jede, naštěs­tí igno­ru­ji infor­ma­ci sta­ří­ků (kteří mi chtě­jí udě­lat radost) a nevjíž­dím do jimi vehe­ment­ně uka­zo­va­né­ho prů­jez­du v ohrad­ní­ku, což mě zachrá­ní při­nejmen­ším od roz­škub­lý bundy o ost­náč, kte­rej do ní čumí. A zase naho­ru… Bratr šlape jako stroj a ještě se u toho tlemí. Kdy už tohle skončí.

No zdá se že! nabí­rá­me směr na sever, to zna­me­ná k autu. Sníh se kaž­dou chvil­ku mění. Sta­ří­ci občas­ně zaplá­čou nad díra­ma ve skluz­ni­cích (dobře jim tak) jen Mates se svou váhou pod­vy­ži­ve­ný mou­chy všech­no pře­le­tí. Koneč­ně par­k­platz. Cože?!? Ještě jed­nou, prý aspoň kou­sek. To vám můžou hrát. Zůstá­vám sám s bágla­ma a ostat­ní se hra­bou ještě jed­nou do kopce a za chví­li i z něj.

Přá­te­lé, až budu zase požá­dán, abych se znovu zúčast­nil něja­ké­ho výjez­du, tak vám můžu slí­bit, že se vám na to… A podě­kuj­te mi za hezký záva­zek. To radši Tři krále.