Pokusím se shrnout, jaká souhra okolností mě přivedla k backountry lyžování. Již za raných školních let jsem si vypěstoval odpor ke sjezdaření, když jsem byl donucen na o tři hlavy delších prkeňačkách s kandahárem absolvovat povinný lyžařský výcvik. Ani druhý výcvik na střední škole nepřinesl zásadní obrat, tentokrát pro změnu na o hlavu kratších umělohmotňačkách s dětským bezpečnostním vázáním. Nepřítelem sjezdovek jsem zůstal i během univerzitních let, kdy jsem odpor k tomuto sportu posílil tím, že jsem přičichl k běžkám a infiltroval se do party kamarádů, kteří byli bílou stopou posedlí. Žádní hltači kilometrů a hlídači času, šlo o to brázdit zimní krajinu a když zrovna stopa zmizela, nebyl problém vyšlápnout svoji. Postupem času jsme naopak prorážení stopy vyhledávali a čím dál víc utíkali pryč od masy lidí.
Rok 1989 a změna bydliště do jižních Čech k hranici s Rakouskem mi otevřela dveře do Alp. Každé léto jsem si užíval alpinismu a lezení, ale v zimě tam běžky jaksi nefungovaly. Skialpinismus jsem zavrhl, protože jsem byl dřevák na sjezdovky a učit se několik zim v nějakém resortu jsem považoval za vyhozené peníze. Malou náhražkou bylo objevení sněžnic, nicméně když jsem se u vrcholového kříže loučil se skialpinisty, tiše jsem jim záviděl, jak si užívají jízdu do údolí. Mezitím můj prvorozený syn, když mu bylo šest let, přitáhl domů z kopce za barákem torzo snowboardu a jeho utkvělá představa a neoblomnost, že je zrozen pro tento sport, nahlodala tátu aby vydal patřičný obnos za bazarové vybavení. Že bych se jako stará pixla naučil něco nového?
Následovalo několikaleté ježdění v resortech a postupné variantění mezi upravenými pistami volným terénem. Až jsem úplně zanevřel na běžky. Jenže s přibývajícím počtem lyžujících či snowboardujících členů rodiny to začalo lézt do peněz a několik odstrašujících střetů s blbečky na lyžích, jejichž testosteron válcuje svahem dolů všechno živé hlava nehlava, dítě nedítě, společně s přeplněnými parkovištěmi, uřvanou muzikou na lanovkách a terasách restaurací mě od tohoto způsobu trávení zimy odradilo.
Když teď ležím v posteli s oboustranným zápalem plic, mám dostatek času na sebereflexi. Vzpomínám, jak vloni kamarád krušnohorec říkal něco o backcountry běžkách. Hodím heslo do vyhledávače a jako na potvoru vyjíždí odkaz na teleskippiho stránky o takzvaném loučkaření v Krušných horách. A jakým stylem to jezdí na těch širokých běžkách z kopce dolů, nějakým telemarkem? – to ale není zase tak úplně blbý! Týden sjíždění informací na webu stačil na to, abych si uvědomil, že pokud bych zvládl telemarkový oblouk, mohu se prohánět nejen v českých kopcích, ale také přinejmenším v předhůří Alp, kde jsou terény nekonečné.
Buďte první! Přidejte komentář