Vycházka jak malovaná zakončená sjezdem s panorámaty, to byl dnešní Roßkogel s Vláďou. Při náporu slunce jsme víc než kdy jindy zakusili, že jarní lyžování je to nejlepší a zároveň může být to nejhorší v celé sezóně. Kdo na jaře jezdí, určitě ví o čem mluvím. Brzy po ránu nesjízdný tvrdý led, zamrzlé artefakty břečky z předchozího dne ve formě tvrdých úlomků, kolejí a vln, které člověk lyžuje s pocitem rozpačitosti a neohrabanosti bez ohledu na to, jak dobrý lyžař ve skutečnosti je.
A potom, okolo půl jedenácté či jedenácté hodiny, jarní sníh začíná povolovat, měknout. A lyžař se začíná uvolňovat, relaxovat.
Lyžování se mění z povinnosti v čisté potěšení.
Okno příležitostí se otevírá dokořán a my jím krásnými rychlými oblouky vklouzneme na svahy plné poddajného sněhu. Alespoň na pár hodin, zdá se to lepší a lepší a lepší.
Až, nikoliv z nenadání, ne všude najednou, ale takřka nezměřitelně, postupně jde sníh k šípku!
Pod neúprosnou silou odpoledního dubnového slunce se sníh změní z měkkého na příliš měkký, mokrý, hluboký, mizerný… A tak nazpátek lyžujeme v záplavě břečky s vědomím, že jsme se bývali měli vrátit o hodinu dřív. Zkrátka klasické jarní podmínky.
Znalci se nevydávají na svah zbytečně brzy
Nám to problém nedělá, protože neradi ráno vstáváme a navíc to máme za sněhem přeci jen kousek dál než lyžníci místní. Znalci také nemají potřebu lyžovat do západu slunce. V tomto ohledu ovšem poněkud pokulháváme. Správné načasování je naprostý základ. Zejména pozdě na jaře, víc než kdy jindy, kvalita zážitku z jízdy závisí na správném časování.
Není to jen o tom dát svahům hodinku k dobru aby mohly změknout. Stejně důležité je to, kde se bude jezdit.
Strategie je jednoduchá: následuj slunce. Na severních svazích vydrží sníh déle, víc se tam kumuluje, zůstává déle studený a prachový, lyžuje se parádně… v zimě, bez debaty. Jenže na jaře nejsou severní svahy potěšením. Firnovačku je potřeba začínat na východních svazích a postupně se v průběhu dne přesouvat za sluncem k západu. Nadmořská výška hraje také důležitou roli. Sněhové podmínky jsou vždycky lepší o pár stovek metrů výš.
Začátek firnové sezóny se odvíjí od počasí.
Aby sníh „zfirnovatěl”, chce to alespoň týden dva po sobě jdoucí jasné mrazivé noci a slunečné dny s teplotou nad nulou. Sněhová pokrývka pod vlivem cyklu denního tání a nočního mrznutí začne měnit svoji vnitřní strukturu. Malinké šestiboké sněhové krystaly se rozpustí ve vodu, která se přes noc přemění v hromadu volných zrn ledu. Ideální firn navenek působí sametovým a uhlazeným dojmem, několik centimetrů na povrchu jako máslo, pod ním pevný zmrzlý základ. Lyže v takovém sněhu nádherně drží, prohýbá se a točí. Konzistence a perfektní rytmus přechodu z oblouku do oblouku jaký se málo kdy povede. Poezie pohybu…
Z pohledu lavinového rizika je jarní firn obecně řečeno bezpečnější než čerstvý zimní sníh.
Bezpečnější znamená, že se túra naplánuje na sjezd během poledne, kdy je sníh změklý, ale ještě není mokrý do hloubky. Zlaté pravidlo zní: pokud je lyžovačka dobrá, svah bude pravděpodobně bezpečný. Pozdě odpoledne se ale věci mohou mít zcela jinak. Jakmile se ze sněhu stane hluboká břečka, má tendenci ujíždět klidně i v celé vrstvě v podobě nepříjemných základových lavin.
Pamatuj. Správné načasování je bazál. Postupuj za sluncem. Naplánuj si den tak, abys vysněný svah sjížděl hodinku či dvě po tom, co se na něj dostalo slunce. Jakmile zvládneš tento trik, jaro se stane tvojí oblínenou lyžařskou sezónou.
Buďte první! Přidejte komentář