Šumavský otvírák

Při­blí­ži­lo se obdo­bí, kdy si paní zima dává zahří­va­cí koleč­ko před svým kaž­do­roč­ním nástu­pem. Opro­ti minu­lé­mu roku má zhru­ba měsíč­ní zpož­dě­ní, na dru­hou stra­nu to ale vypa­dá, že nebu­de moc roz­dí­lu mezi alp­ským před­hůřím a Šuma­vou. Vzhle­dem k hnus­né­mu poča­sí bez pano­rá­mat (mlha a sně­že­ní) nechá­me vyhlíd­ko­vé kopce na jindy a vyra­zí­me na Smr­či­nu. Ve stře­dis­ku Hoch­ficht se koneč­ně něko­lik dní vese­le zasně­žu­je a přes­to­že sníh leží i ve vol­ném teré­nu, bude to přeci jenom jis­to­ta. Sice netu­ší­me, zda nás někdo nevy­ká­že, ale chtíč je neu­ko­ji­tel­ný a vyrá­ží­me i s rizi­kem nena­dá­lé otočky.

Par­ku­je­me vedle povo­zů per­zo­ná­lu, mlčky a krad­mo krá­mu­je­me lyžař­ské náči­ní, když tu vedle nás při­f­r­čí auto s němec­kou espé­zetkou a z něho vysko­čí dva ski­al­pi­nis­té. Pro­ho­dí­me pár slov a jeden z nich nabý­vá dojmu, že jsme tele­mar­kis­té, které loni potkal ve švý­car­ském Mon­ta­fo­nu. Ujiš­ťu­ji ho, že abso­lut­ně ne!

Stou­pá­me po napůl při­pra­ve­né FIS Abfa­hrt. Máme štěs­tí, pro­to­že dnes se zasně­žu­je na obou stra­nách kopce Sch­war­zenberg, tudíž máme klid a nemu­sí­me se vyhý­bat zví­ře­né­mu sněhu. Ona mlha sama osobě stačí. Někde nad hla­va­mi občas mírně pro­sví­tí modrá, jinak je okolí oděno do stří­bro šedé­ho hávu.

V noci lehce sně­ži­lo, na svahu leží cen­ti­me­t­ro­vá vrst­vič­ka nové­ho sněhu. Pro sjezd bude nej­lep­ší terén při okra­ji lesa, kde je sníh pone­chán svému osudu. Opa­kem je stra­na, kde jsou insta­lo­vá­na sněž­ná děla. Na obřích mul­dách pod děly jsou ukry­ty zle­do­va­tě­lé plot­ny, víc ve stře­du sjez­dov­ky jsou stopy od ratra­ku a boří­cí se krusta.

Úplně jiné kafe nás čeká na vrchol­ku Smr­či­ny. Sníh leží kolem doko­la a vrcho­lo­vá ska­lis­ka jsou zasy­pá­na kyprým pří­rod­ním sně­hem. Mozek vyhod­no­cu­je situ­a­ci jako že by mělo jít lyžo­vat ve vol­ném teré­nu a už už pohá­ní naše údy smě­rem k lesu na hra­nič­ní stezku Smr­či­na Hra­nič­ník. Po super začát­ku se ale musí­me záhy pro­bí­jet mezi popa­da­ný­mi kmeny, paře­zy a nále­tem, abychom se dosta­li na stezku. Dál to světe div se v lis­to­pa­du jede! Tro­cha obe­zřet­nos­ti neuško­dí, tu a tam číhá kámen nebo koře­ny, vrst­va sněhu je tenká, ale sve­ze­ní je to příjemné.

Situ­a­ce se mění těsně nad sed­lem, kde svah nabí­rá na sklo­nu. Za nor­mál­ních pod­mí­nek žádný pro­blém, ale dneska?

Když jsme tudy jeli se Šimán­kem, asi oprav­du bylo víc sněhu, ty stro­meč­ky urči­tě neby­ly vidět.

– Roman

Brzy jsme pod Hra­nič­ní­kem u koneč­né lanov­ky. Těší­me se, jak si uži­je­me mírný sjezd po Hochwal­da­b­fa­hrt. Vůkol jenom čer­s­tvý sníh, tak asi dva­cet cen­ti­me­t­rů a žádné stopy. Oprav­do­vé backcoun­t­ry pokračuje!

Žel naše radost nemá dlou­hé­ho trvá­ní. Na zlomu pod horní tře­ti­nou je nutné dělat oblou­ky agre­siv­ně­ji a to je pro­blém. Člo­věk se pro­šláp­ne hlu­bo­ko a točit lyže na čisté trávě v hlu­bo­kém sněhu moc nejde. Panop­ti­kum začíná.

Vláďo my jsme tupci, vždyť v tomhle úseku nema­jí zasněžování!

– Roman

Oka­mži­tě napra­ví­me svůj omyl a lesní ces­tou tra­ver­zu­je­me pod Smr­či­nu na FIS Abfa­hrt. Sjíž­dí­me jak umíme, stav sněhu se mění hodně rych­le a na roz­jež­dě­ní začát­kem sezó­ny to není snad­né. Není ale zbytí, hlav­ně že jsme se dočka­li konce podzimu.

Když doje­de­me k par­ko­viš­ti na nic neče­ká­me, slop­ne­me pár hltů čaje a pelá­ší­me na vrcho­lek opa­ko­vat sjezd. Dva­krát 400 výš­ko­vých metrů na letoš­ní otví­rák stačí. A tady máte celek pěkně pohro­ma­dě v podo­bě pohyb­li­vých obráz­ků (neza­po­meň­te si zapnout zvuk, zejmé­na kvůli pro­střed­ní pasá­ži): „První túra nové sezó­ny na hře­be­ni Šuma­vy. Navzdo­ry nízké sně­ho­vé pokrýv­ce jsme na hře­be­ni neo­če­ká­va­ně oku­si­li také nefal­šo­va­né backcoun­t­ry. Sjezd po čer­ve­né se nesl ve zna­me­ní nesou­ro­dé­ho teré­nu: od ledo­vých plo­ten po těžký sníh v rych­lém sledu všech­no. Styl proto pro­sím nehodnoťte.”