Na Trojmeznou je vždycky vděčná túra, ať je sníh jakýkoliv – tak jsme psali už na twitteru. Podobně jako vloni na Plechém přichází takřka na den přesně po nějakém tom sněžení výrazná obleva. Jdeme tedy prozkoumat, jak to vypadá se sněhem na hlavním šumavském hřebeni. Složení výpravy je identické, cíl trošku víc na západ.
Dole ve stínu je ještě celkem pěkně namrznuto, vyrážíme totiž poměrně brzy. Paprsky sluníčka si už ale hledají cestu mezi kmeny stromů. Musíme dávat pozor, podle okolních zvuků je les plný skřetů a všelijaké krvelačné chásky.
Když se vylopotíme nad inverzi, jsme stiženi neskutečným horkem a sužováni žízní. Při doplňování tekutin jsou nám odměnou výhledy až k horizontu, na kterém se jako šňůra korálků vine hřeben Alp.
Když už není kam stoupat, pohodlně se usadíme ke svačině. Slunce se činí, ale větrem utažený hřeben zatím neměkne. Nemusíme tolik spěchat. Jablko, banán, chleba se salámem, druhé jablko, banán, rohlík se sýrem, třetí jablko, banán a klobása.
Již bylo dosti hodování, vyrazíme. Přemýšlíme, zda si dáme sjezd podél výstupovky až na kraj lesa s opakovaným výstupem, nebo se jen sklouzneme rovnou na Trojmezí. Prý jsme tu na pohodu, tak bé je správně.
Soudě podle zapadané tabule kamenného stolu je sněhu ještě celkem dost. Je únor, tak snad ještě připadne, abychom na Šumavě mohli lyžovat i v dubnu. Pokračujeme dál po hřebeni a sjíždíme do prolákliny pod Plechým. Mezi pařezy se to vcelku rozjíždí, Zuzka si nejdříve ztěžuje, ale po pár obloucích uznává, že je to bžunda. Následuje úsek po otevřené lesní cestě a jsme na dlouhé, mírné mýtině nad krajem lesa.
Chvíli v měkkém, chvíli na krustičce, ale suma sumárum parádička. Jen na konci před potokem mezi muldami třicet na tachometru a hrůzu v očích.
Buďte první! Přidejte komentář