Víkendové lalulá

Sně­ho­vý kolo­toč se nám opět roz­to­čil. Sice z poza okna to venku jako zima nevy­pa­dá, ale od moni­to­ru počí­ta­če pohle­dem skrz webo­vé kame­ry ano. Dva­cet na Šuma­vě, pat­náct z rakous­ké stra­ny Novo­hra­dek a kolem půl až tři čtvr­tě metru v Alpách. Neje­nom že Vláďa je neo­če­ká­va­ně volný, ale pří­slib dává také Ája a někte­ré naše ratolesti.

Část první Viehberg

Původ­ně nemě­lo být nic. Kolem desá­té pře­kva­pi­vě volá Vláďa a ner­vóz­ním hla­sem mi ozna­mu­je, kterak zeměmě­řič o štěs­tí při­šel. Původ­ně naplá­no­va­né měře­ní se neko­ná, neb zákaz­ník zakáz­ku odřekl a Vláďa se hodlá o při­pra­ve­nou sva­či­nu se mnou podě­lit někde na svahu. Nahá­zím krámy do auta a zane­dlou­ho uhá­ní­me směr Sandl. Svah je pokry­tý netknu­tou vrst­vou čer­stvé­ho sněhu, tep­lo­ta lehce pod nulou, slu­neč­no. Zítra při­jde oble­va, tak neza­há­let a alou do hory!

Část druhá Plöckenstein

Máme tu oble­vu. Sobot­ní tep­lo­ty se oče­ká­va­jí kolem jede­nác­ti nad nulou. Na horách v tisí­ci met­rech je před­po­věď milo­srd­něj­ší, bude mezi čtyř­mi a šesti stup­ni. „Ó, jak slu­neč­ný den nás čeká!”, s tímto bojo­vým pokři­kem sta­hu­ji z dětí duch­ny před sed­mou ranní. Paci­ent je asi to nej­vlíd­něj­ší oslo­ve­ní, jaké­ho se mi dostá­vá. Cesta přes Vyšší Brod, Studán­ky, Bad Leon­fel­den, Haslach až do Sch­war­zenberg am Böhmer­vald pro­bí­há více­mé­ně jarní kra­ji­nou, která se skrz zbyt­ky sněhu pro­bou­zí ze zim­ní­ho spán­ku. Jaké je to ale milé pře­kva­pe­ní, když po třech kilo­me­t­rech vystou­pá­me ze sedmi set čty­ři­ce­ti do deví­ti set čty­ři­ce­ti m.n.m. na totál­ně zapa­da­né par­ko­viš­tě v Ober­sch­war­zenberg. Naštěs­tí jsme se obe­šli bez nasa­zo­vá­ní řetězů.

Na ote­vře­ných mýti­nách a plá­ních má slu­níč­ko pekel­nou sílu. Sněhu je ale tako­vá spous­ta, že vydr­ží do další nadíl­ky. Když pro­chá­zí­me lesem, hodil by se dešt­ník. Čer­s­tvý sníh na vět­vích taje tak zbě­si­le, že vyvo­lá­vá dojem deště.

Je víkend a v teré­nu se pohy­bu­je poměr­ně hodně lidí na sněž­ni­cích, jak je to zde v obli­bě. Stopu razím klid­ný­mi kouty mýtin a ve stínu lesa. Pře­kva­pi­vě se zatím nevy­tvá­ří břeč­ka a lyže se pro­pa­da­jí něko­lik málo cen­ti­me­t­rů do slehlé­ho sněhu. Mohlo by tak býti i naho­ře a to by zna­me­na­lo skvě­lé pod­mín­ky pro sjezd. Shora se belhá posta­va s lyže­mi na zádech. To mě kazí pomyš­le­ní na dobrý sjezd. Nicmé­ně mla­dí­ko­vi vypo­vě­dě­lo služ­bu vázá­ní. Mezi řečí zak­le­je a mizí smě­rem do údolí.

Tak jako obvykle, dneš­ní den jsem měl v plánu dojít po hře­be­ni na Třís­to­lič­ník. Vzhle­dem k tomu, že se Mates čim dál čas­tě­ji ptá, na kte­rou horu jdeme a kdy už tam bude­me, prav­dě­po­dob­ně budu muset ze svého zámě­ru slevit.

Dneska jsou úžas­ně vidět Alpy. Přes­to­že tu není ani jedna fotka, věřte mi. Proti slu­níč­ku na jih se hori­zont moc dobře zachy­tit nedá. Tak ale­spoň něco člo­vě­ku utkví jen v pamě­ti. Máme tu pláně pod vrcho­lem. Sníh je sypký ale sleh­lý. Děti se už těší na sjezd.

Oběd­vá­me u ska­li­sek a bal­va­nů na hře­be­ni. Při­chá­zí vyso­ká oblač­nost, která spolu se zve­da­jí­cím se větrem citel­ně ochla­zu­je naše koži­chy. Děti se ptají kam dál, hůl­kou nesmě­le uka­zu­ji k hos­po­dě pod Třís­to­lič­ní­kem. Poprav­dě řeče­no neče­kám klad­nou odpo­věď a ani mě samot­né­mu se nechce hltat kilo­me­t­ry. Navíc děcka mají lyže bez šupin a hře­be­nov­ka na pásech není tako­vý požitek.

Mění­me cíl dne z puto­vá­ní na sjíž­dě­ní. Váže­ní, je to pará­da. Nejen vrcho­lo­vé pláně poskvr­ňu­je­me sto­pou našich oblou­ků, ale ono to jde i na spod­ních mýti­nách, kde to minu­le v pra­ša­nu s Vlá­ďou neje­lo! Na konci sjez­du nekom­pro­mis­ně nasa­zu­je­me pásy a míří­me na kótu 1265 m.n.m., na jejímž jiho­zá­pad­ním úbočí jsme si s Vlá­ďou v říd­kém a nevy­so­kém lesí­ku vyhlíd­li parád­ní lajnu. Tu si také dneska super uží­vá­me. Skol!