Nejezděte obden na lyže, když panují tak skvělé podmínky téměř za humny!
A že znovu na ten samý kopec? Jdi už Máňo do háje, nudí nás to, přijď s něčím neotřelým. Ne, nepřijdu.
Ale abyste se necítili ukřivdění, tak jednu malou novinku přeci jen mám. Výstup do hory jsme podnikli tradičně z Kleinramingtal, ale sjezd jsme na druhou stranu natáhli až do Ertlu. Na vršku jsme potkali dva lyžníky přicházejíc z toho směru a po odpovědi na mou otázku, jaký je tam sníh, nebylo co řešit:
Supa Puiva!
Vzápětí se přihnala tlupa čtyř bab ve věku čtyřicet až osmdesát a začali na každého vesele pokřikovat a také mezi sebou se častovali nejrůznějšími hláškami. Ze slušnosti jsme s Matesem přitakávali a propukali v hurónských smích, nicméně jejich strašnému dialektu jsme nerozuměli ani slovo. Tati, vždyť oni kvákají jako žáby!
Nás ale čekalo nerušené poježděníčko směrem na severovýchod. Ponejprv jsme to flákli mě již známým svahem z loňska, od křížku střemhlav dolů do sedla u velkého statku. Pak jsme se chvilku proplétali mezi hromadami vyhrnutého sněhu od pluhu pod silničkou, až nás čekaly širé pláně netknutého prašanu až do Ertlu. Jeden sad, druhý sad, překročit silničku, průjezd větrolamem, další pláň a porád to jde dolů…
Světlo je dneska zvláštně rozptýlené, dělá to jemný opar v údolích, taková zvláštní průhledná inverze. Na fotkách se to zachycuje blbě. Sluníčko zintenzivňuje svoje záření a začíná se citelně oteplovat. Teplo spolu s chudou a rychlou snídaní unavuje Matesovo spodní končetiny. „Pojď, nahoře u kříže dáme gáblík”. O půl hodiny později: „Anebo hele, tady po tom mírném hřbetu jsem ještě nejel, prozkoumáme kam to vede, ne?”.
Sníh se začíná kapánek zhutňovat, ale i tak to na střídajícím se sklonu hřbetu jede parádně zase až k lesu. „Tak teď dáme svačinu, že jo? „Hele, tady dole to není tak romantický, já bych vyšel k tomu křížku s lavičkou, který jsme cestou minuli, tam to bude parádní. Tak pásej, nepropadej trudomyslnosti a medituj:”
Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení?
Když naposledy u kapličky na vrcholu sundaváme pásy, jižní svah je už hodně natátý. Slunce se sklání k obzoru a s klesající teplotou se dělá krustička. Nám to ale nevadí, pojedeme severozápadní svah, který jsem předevčírem objevil a kam slunce takřka celý den nezasvítí. A tak vedle Ájiny a mojí staré stopy přidáváme další dvě, jiné tu nejsou. Skol!
Buďte první! Přidejte komentář