Proč bezejmenný vrchol když má svůj název? A proč se na něj drápat? Na mapě Triebenských Taur se přibližně uprostřed hlavního hřebene nachází sedlo Krugtörl, které odděluje údolí Gaalgraben a Triebental. Z něho se západně zvedá hřeben až k vrcholu, který je označen pouze kótou 2042 m.n.m. Podle místních tato kóta patří hoře Krugtörlspitze. Mapotvůrci jí sice odepřeli pozornost, nicméně tato vyhlídková kupa rozhodně stojí za návštěvu, protože skýtá kruhový rozhled na takřka všechny významné vrcholy této horské skupiny.
Výchozím bodem dnešní túry je salaš Bergerhube v závěru údolí Triebental. Chata je otevřená celoročně a pokud se tu člověk ubytuje, může strávit pěkný lyžařsko-alpinistický týden, protože odtud vedou skialpinistické trasy k desítce vrcholů s převýšením kolem tisíce metrů. Ta naše dnešní patří k těm nejlehčím. A samozřejmě nesmím opomenout kulinářský zážitek v podobě selské kuchyně z místních produktů.
Po úvodní plytké pasáži lesem, kdy nám společnost dělá zurčící potok a tu a tam se otevře pohled do vysněžených severních stěn, přichází první prudší stoupání. Byl jsem zvědavý, zda ještě stojí chata Mödringhütte, na jejíž půdě jsme kdysi na podzim nocovali a jak vypadají modřínové louky v zimě. Nějak jsme ale trasu napřímili a chatu na známém místě minuli. Les definitivně zmizel, vstupujeme do otevřeného údolí ve tvaru podkovy mezi horami Kettentalkogel, Speikleitenberg a Mödringkogel.
Tady už nelze slunci vzdorovat, bunda putuje do batohu, ale čepici si nechám, abych nedostal úžeh. Doplníme tekutiny, namažeme ksichtíky, nikam nechvátáme, ať nám snížek ještě trochu změkne. Kupodivu nás nikdo nedochází, máme údolí sami pro sebe. Okolí je opravdu úžasné a Vláďa správně poznamenává, že s každým letošním výletem je to víc a víc horské. Bystrý chlapec.
Díky slušnému tempu máme za dvě a půl hodiny dobyto (tedy skoro, ještě zbývá vrcholek). Je znát, že už jsme tělo od Nového roku rozpohybovali a organizmus se tolik nevzpírá. Ze sedla by se dalo pokračovat po hřebeni až na Mödringkogel (bez lyží). Podmínky jsou ideální, žádné extra převěje a tu a tam při východní straně hřebene z pod sněhu vykukuje zem a skála. Dnes máme jiný plán. Chceme strávit odpoledne opakovanými sjezdy na pláních pod vrcholem.
Dosti bylo zevlování, i když za dnešního počasí se to zevluje: úplné bezvětří, obloha bez jediného mráčku a sami široko daleko! Pardon, teď se na hranici lesa objevují skialpinisté v podobě tří teček. Všechno ale jednou končí, je potřeba sestoupit k lyžím a prohnat se jiskřivou krajinou.
Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.
Začátek pod sedlem je trošku tvrdší, ale s ujetou vzdáleností a zmírňujícím se svahem povrch měkne a lyže si ve firnu pěkně plavou. Otevřená bezlesá pláň má necelý kilometřík a převýšení je něco přes dvě stě metrů. Genuss pur! Když dosáhneme prvního stromu, odkud je možné pokračovat buď vlevo naší výstupovou trasou, nebo vpravo netknutými svahy v údolí potoka Goldbichlbach, zřizujeme stanoviště pro opakovaný výstup. Čajík, svlíknout, batohy na větev, pásy na lyže a hurá nahoru, tentokrát k sedlu Krugtörl.
Tento sjezd je o něco pozvolnější. Člověk kličkuje široooókými oblouky mezi sněhovými hřbety a bludnými balvany. U našeho stromu nás míjejí dva mlaďoši. To jak mluví, má s němčinou pramálo společného, nicméně pochopí, že se chystáme ke třetímu výstupu. Uznale pokyvují. Zřejmě mají od nás podobný věkový odstup, jako my ke skialpinistům-důchodcům a podivují se, co je v pokročilém věku možné. Je fakt, že moc mladých nepotkáváme. Že by se zlozvyk dnešního mládí získat všechno bez boje vkradl mezi řady lyžařů ve volném terénu a už je to bavilo jen na vleku a upravené sjezdovce?
Třetí výstup směřujeme jako poprvé do sedla Pumucklscharte. Ne až úplně nahoru, přeci jen se nechceme unavit a šetříme zbytek kondičky na sjezd do údolí. Ještě to bude pět set metrů převýšení. Sníh je pořád dokonalý. Cestou dolů nahazujeme batohy na záda a podél koryta Goldbichlbach mizíme v lese, nejprve řídkém háječku, později ve vzrostlém hvozdu.
Sečteno podtrženo, 1240 m převýšení, délka sjezdu 7 km, start lehce před devátou ranní, návrat na terasu hospody přesně ve 14 h 35 min.
Buďte první! Přidejte komentář