Bezejmenný vrchol Krugtörlspitze

Proč beze­jmen­ný vrchol když má svůj název? A proč se na něj drá­pat? Na mapě Trie­ben­ských Taur se při­bliž­ně upro­střed hlav­ní­ho hře­be­ne nachá­zí sedlo Kru­gtörl, které oddě­lu­je údolí Gaal­gra­ben a Trie­ben­tal. Z něho se západ­ně zvedá hře­ben až k vrcho­lu, který je ozna­čen pouze kótou 2042 m.n.m. Podle míst­ních tato kóta patří hoře Kru­gtörl­spi­t­ze. Mapo­tvůr­ci jí sice ode­pře­li pozor­nost, nicmé­ně tato vyhlíd­ko­vá kupa roz­hod­ně stojí za návště­vu, pro­to­že skýtá kru­ho­vý roz­hled na takřka všech­ny význam­né vrcho­ly této hor­ské skupiny.

Výcho­zím bodem dneš­ní túry je salaš Ber­ger­hu­be v závě­ru údolí Trie­ben­tal. Chata je ote­vře­ná celo­roč­ně a pokud se tu člo­věk uby­tu­je, může strá­vit pěkný lyžař­sko-alpi­nis­tic­ký týden, pro­to­že odtud vedou ski­al­pi­nis­tic­ké trasy k desít­ce vrcho­lů s pře­vý­še­ním kolem tisí­ce metrů. Ta naše dneš­ní patří k těm nej­leh­čím. A samo­zřej­mě nesmím opo­me­nout kuli­nář­ský záži­tek v podo­bě sel­ské kuchy­ně z míst­ních produktů.

Po úvod­ní plyt­ké pasá­ži lesem, kdy nám spo­leč­nost dělá zur­čí­cí potok a tu a tam se ote­vře pohled do vysně­že­ných sever­ních stěn, při­chá­zí první prud­ší stou­pá­ní. Byl jsem zvě­da­vý, zda ještě stojí chata Mödringhüt­te, na jejíž půdě jsme kdysi na pod­zim noco­va­li a jak vypa­da­jí mod­ří­no­vé louky v zimě. Nějak jsme ale trasu napří­mi­li a chatu na zná­mém místě minu­li. Les defi­ni­tiv­ně zmi­zel, vstu­pu­je­me do ote­vře­né­ho údolí ve tvaru pod­ko­vy mezi hora­mi Ket­ten­tal­ko­gel, Spe­ik­lei­tenberg a Mödringkogel.

Tady už nelze slun­ci vzdo­ro­vat, bunda putu­je do bato­hu, ale čepi­ci si nechám, abych nedo­stal úžeh. Dopl­ní­me teku­ti­ny, nama­že­me ksich­tí­ky, nikam nechvátá­me, ať nám sní­žek ještě tro­chu změk­ne. Kupo­di­vu nás nikdo nedo­chá­zí, máme údolí sami pro sebe. Okolí je oprav­du úžas­né a Vláďa správ­ně pozna­me­ná­vá, že s kaž­dým letoš­ním výle­tem je to víc a víc hor­ské. Bys­trý chlapec.

Díky sluš­né­mu tempu máme za dvě a půl hodi­ny doby­to (tedy skoro, ještě zbývá vrcho­lek). Je znát, že už jsme tělo od Nové­ho roku roz­po­hy­bo­va­li a orga­ni­zmus se tolik nevzpí­rá. Ze sedla by se dalo pokra­čo­vat po hře­be­ni až na Mödrin­g­ko­gel (bez lyží). Pod­mín­ky jsou ide­ál­ní, žádné extra pře­vě­je a tu a tam při východ­ní stra­ně hře­be­ne z pod sněhu vyku­ku­je zem a skála. Dnes máme jiný plán. Chce­me strá­vit odpo­led­ne opa­ko­va­ný­mi sjezdy na plá­ních pod vrcholem.

Dosti bylo zevlo­vá­ní, i když za dneš­ní­ho poča­sí se to zevlu­je: úplné bez­vět­ří, oblo­ha bez jedi­né­ho mráč­ku a sami širo­ko dale­ko! Par­don, teď se na hra­ni­ci lesa obje­vu­jí ski­al­pi­nis­té v podo­bě tří teček. Všech­no ale jed­nou končí, je potře­ba sestou­pit k lyžím a pro­hnat se jis­kři­vou krajinou.

Vše má svou chví­li, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umí­rat, čas sázet a čas sadbu vytr­hat, čas zabí­jet a čas uzdra­vo­vat, čas bořit a čas budo­vat, čas pla­kat a čas se smát, čas rmou­tit se a čas tan­co­vat, čas házet kame­ní a čas kame­ní sbí­rat, čas objí­mat a čas objí­má­ní zane­chat, čas hle­dat a čas pozbý­vat, čas cho­vat a čas odmí­tat, čas trhat a čas seší­vat, čas mlčet a čas poví­dat, čas milo­vat a čas nená­vi­dět, čas boje a čas pokoje.

– Kaza­tel 3,1 – 8

Začá­tek pod sed­lem je troš­ku tvrd­ší, ale s uje­tou vzdá­le­nos­tí a zmír­ňu­jí­cím se sva­hem povrch měkne a lyže si ve firnu pěkně pla­vou. Ote­vře­ná bezle­sá pláň má nece­lý kilo­met­řík a pře­vý­še­ní je něco přes dvě stě metrů. Genuss pur! Když dosáh­ne­me prv­ní­ho stro­mu, odkud je možné pokra­čo­vat buď vlevo naší výstu­po­vou tra­sou, nebo vpra­vo netknu­tý­mi svahy v údolí poto­ka Gol­d­bichl­bach, zři­zu­je­me sta­no­viš­tě pro opa­ko­va­ný výstup. Čajík, svlík­nout, bato­hy na větev, pásy na lyže a hurá naho­ru, ten­to­krát k sedlu Krugtörl.

Tento sjezd je o něco pozvol­něj­ší. Člo­věk klič­ku­je širo­o­oó­ký­mi oblou­ky mezi sně­ho­vý­mi hřbe­ty a blud­ný­mi bal­va­ny. U naše­ho stro­mu nás míje­jí dva mla­ďo­ši. To jak mluví, má s něm­či­nou pra­má­lo spo­leč­né­ho, nicmé­ně pocho­pí, že se chys­tá­me ke tře­tí­mu výstu­pu. Uzna­le poky­vu­jí. Zřej­mě mají od nás podob­ný věko­vý odstup, jako my ke ski­al­pi­nis­tům-důchod­cům a podi­vu­jí se, co je v pokro­či­lém věku možné. Je fakt, že moc mla­dých nepo­tká­vá­me. Že by se zlo­zvyk dneš­ní­ho mládí zís­kat všech­no bez boje vkra­dl mezi řady lyža­řů ve vol­ném teré­nu a už je to bavi­lo jen na vleku a upra­ve­né sjezdovce?

Třetí výstup smě­řu­je­me jako popr­vé do sedla Pumuc­kl­schar­te. Ne až úplně naho­ru, přeci jen se nechce­me una­vit a šet­ří­me zby­tek kon­dič­ky na sjezd do údolí. Ještě to bude pět set metrů pře­vý­še­ní. Sníh je pořád doko­na­lý. Ces­tou dolů naha­zu­je­me bato­hy na záda a podél kory­ta Gol­d­bichl­bach mizí­me v lese, nej­pr­ve říd­kém háječ­ku, poz­dě­ji ve vzrost­lém hvozdu.

Sečte­no pod­tr­že­no, 1240 m pře­vý­še­ní, délka sjez­du 7 km, start lehce před devá­tou ranní, návrat na tera­su hos­po­dy přes­ně ve 14 h 35 min.