Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů! Oběti jsem vyhlédl, vhodný terén také a tak už stačil jen lákavý telefonát ve stylu „Chceš vidět jak se jezdí telemark na backountry běžkách? Je to super už nemusíš do stopy a užíváš si v lese! Jasně, můžeš jít na běžkách a uvidíš, třeba Tě to taky chytne. Jo, dolů to kdyžtak z Plechého nějak odplužíš”.
Rakouská strana Šumavy mezi Třístoličníkem a horou Plechý je jako stvořená pro backcountry lyžování. Rakušáci na rozdíl od českých „ochránců” přírody a pohlavárů Národního parku Šumava kůrovce nešetřili, mrtvý les vykáceli a znovu zalesňují. Při dostatečném množství sněhové pokrývky, kdy jsou mladé stromy pod sněhem, se zde toleruje lyžování i chůze na sněžnicích. V půl desáté se na konci silničky nad Oberschwarzenberg noří do raní inverze tříčlenná skupinka Ája, Vláďa a Kocour, vybavená klasickými běžkami (Vláďa jako cvičnou zátěž táhne ještě sněžnice), následovaná mojí maličkostí v plné XCD polní výbavě.
Jako pašeráci chceme projít rakousko německou hranicí, po úbočí Steinernes Meer vystoupat k Třístoličníku, po hřebeni přes Trojmeznou a Trojmezí přejet na Plechý a odtud lesními mýtinami sjet zpátky do údolí. Jenže člověk míní a mlha mění. Za počáteční lesní pasáží se otevírají mýtiny, ale podle mapy nás táhnou rovnou k vrcholu Plechého. Naneštěstí kolem není nic vidět a tak určuji azimut k Třístoličníku. Střídavě kličkujeme ve vzrostlém lese a mezi osamocenými mladými stromy.
Překonávání závějí a potoků je pro skupinku na běžkách opravdovým požitkem. Neskutečně se oteplilo. Chvílemi na nás z lesa někdo fouká horkým fénem. Tuším, že se každou minutu mléčná clona rozplyne a uzříme, kam jsme se doklopýtali. Zatím si užívám jízdu na pásech Colltex Special Camlock 68 mm, které ve zmrzlé stopě v lese držely jak přibité a i tady nahoře v prašanu, který se pozvolna mění ve firn, nejsou při skluzech po vrstevnici významnou brzdou ani přítěží. Ája s klukama několikrát voskují, pokaždé experimentálně nanáší jinou barvu vosku. Nakonec to ale řeší chůzí ve stromečku. Raději se držím vpředu, poněvadž tři sta padesát metrů převýšení je tímto stylem úctyhodný výkon a vidím na jejich tvářích, že ho nepodnikají až tak dobrovolně. Obloha se otevírá a vylézáme nad inverzi. Naskýtá se nám zvláštní pohled na holý hřeben, ze kterého tu a tam trčí pahýly uschlých smrků.
S těmi pahýly je to vůbec legrace. Námraza na nich trčí decimetry do prostoru a jak ji slunce ohřívá, puká nám nad hlavami. V místech, kde jsou kmeny blízko sebe, je to kličkování mezi vybuchujícími sněhovými pumami. Azimut jsem poněkud napřímil, na hřeben vylézáme přímo na vrcholu Trojmezné hory. Vzhledem k tomu, že lyžníci s běžkami byli brzdou tempa pochodu, nebudeme sjíždět k Třístoličníku, ale pojedeme rovnou na Plechý. Předtím ještě obligátní svačinka a vyhřívka kožichů na slunku.
Pásy putují do bytohu, nyní přijde řada na lisovaný protismyk. Zvlněná hřebenovka je přesně typ terénu, ve kterém by šupiny měly být výhodou. A musím to jen potvrdit. Oproti normálním běžkám se v hlubším sněhu nebořím, v klesání mohu sjíždět oblouky a do svahu bez pásů stoupám bez námahy skluzem, takřka jako na klasiku. Vláďa výkon backcountry vybavení obdivuje a v duši už mu hlodá červíček. Mě je jasné, že první oběť jsem právě ulovil! Hřeben je doslova zalitý sluncem, inverze v údolí pulzuje a chvílemi vystupuje těsně pod naši úroveň. Sledujeme státní hranici, kterou kromě hraničních kamenů jasně vymezuje pásmo mrtvého lesa na české straně. Představuji si obří bradu vyholenou neviditelnou břitvou, jejíž ostří oddělilo dva protichůdné názory na obnovu lesa po kůrovcové kalamitě.
Netrvalo to dlouho a přivítala nás vrcholová skalka Plechého, od níž není kam stoupat. Míjí nás nepočetná skupinka gryzgoťáků. Vláďa nás láká sjet na českou stranu ke Stifterovu pomníku, od kterého bývá výhled do jezerní stěny a na hladinu Plešného jezera. Zanoříme se do torza lesa. Sníh je navátý v hlubokých závějích na nichž se mi daří udělat několik ukázkových tele oblouků. K pomníku ani nesjíždíme, protože inverze se na české straně drží těsně pod vrcholem Plechého a z jezera není vidět nic. Zpátky u skalisek nás zastavuje český skialpinista a ptá se, kam se odtud dá dojet. Jde z Nové Pece a potřebuje zpátky do Čech. Upřímně nevím, co bych mu poradil, leda sjet do údolí, kde máme auto a znovu vystoupat na Plechý. Vydává se po hřebeni na Třístoličník, což není ideální směr pro pohyb na skialpech bez pásů.
Dnešní program se blíží ke svému vrcholnému číslu. Nastává okamžik pro předvedení sjezdu ve volném terénu na nářadí, které vzdáleně připomíná běžky ale svou šíří se řadí ke sjezdovkám. Teď uvidíte, co to je volná pata! Že zbývá ještě hodně učení, dokazuje úvodní fotka tohoto příspěvku :-)
Buďte první! Přidejte komentář