Nábor nových členů do družstva loučkařů

Přeci nebu­du jez­dit sám, musím si najít něja­ké oběti a zalo­ží­me druž­stvo louč­ka­řů! Oběti jsem vyhlé­dl, vhod­ný terén také a tak už sta­čil jen láka­vý tele­fo­nát ve stylu „Chceš vidět jak se jezdí tele­mark na bac­koun­t­ry běž­kách? Je to super už nemu­síš do stopy a uží­váš si v lese! Jasně, můžeš jít na běž­kách a uvi­díš, třeba Tě to taky chyt­ne. Jo, dolů to kdyžtak z Pleché­ho nějak odplužíš”.

Rakous­ká stra­na Šuma­vy mezi Třís­to­lič­ní­kem a horou Plechý je jako stvo­ře­ná pro backcoun­t­ry lyžo­vá­ní. Raku­šá­ci na roz­díl od čes­kých „ochrán­ců” pří­ro­dy a pohla­vá­rů Národ­ní­ho parku Šuma­va kůrov­ce nešet­ři­li, mrtvý les vyká­ce­li a znovu zales­ňu­jí. Při dosta­teč­ném množ­ství sně­ho­vé pokrýv­ky, kdy jsou mladé stro­my pod sně­hem, se zde tole­ru­je lyžo­vá­ní i chůze na sněž­ni­cích. V půl desá­té se na konci sil­nič­ky nad Ober­sch­war­zenberg noří do raní inver­ze tříčlen­ná sku­pin­ka Ája, Vláďa a Kocour, vyba­ve­ná kla­sic­ký­mi běž­ka­mi (Vláďa jako cvič­nou zátěž táhne ještě sněž­ni­ce), násle­do­va­ná mojí malič­kos­tí v plné XCD polní výbavě.

Jako paše­rá­ci chce­me pro­jít rakous­ko němec­kou hra­ni­cí, po úbočí Stei­ner­nes Meer vystou­pat k Třís­to­lič­ní­ku, po hře­be­ni přes Tro­jmez­nou a Tro­jme­zí pře­jet na Plechý a odtud les­ní­mi mýti­na­mi sjet zpát­ky do údolí. Jenže člo­věk míní a mlha mění. Za počá­teč­ní lesní pasá­ží se ote­ví­ra­jí mýti­ny, ale podle mapy nás táh­nou rov­nou k vrcho­lu Pleché­ho. Naneštěs­tí kolem není nic vidět a tak urču­ji azi­mut k Třís­to­lič­ní­ku. Stří­da­vě klič­ku­je­me ve vzrost­lém lese a mezi osa­mo­ce­ný­mi mla­dý­mi stromy.

Pře­ko­ná­vá­ní závě­jí a poto­ků je pro sku­pin­ku na běž­kách oprav­do­vým požit­kem. Nesku­teč­ně se otep­li­lo. Chví­le­mi na nás z lesa někdo fouká hor­kým fénem. Tuším, že se kaž­dou minu­tu mléč­ná clona roz­ply­ne a uzří­me, kam jsme se doklo­pý­ta­li. Zatím si uží­vám jízdu na pásech Coll­tex Spe­cial Camlock 68 mm, které ve zmrz­lé stopě v lese drže­ly jak při­bi­té a i tady naho­ře v pra­ša­nu, který se pozvol­na mění ve firn, nejsou při sklu­zech po vrs­tev­ni­ci význam­nou brz­dou ani pří­tě­ží. Ája s kluka­ma něko­li­krát vos­ku­jí, pokaž­dé expe­ri­men­tál­ně naná­ší jinou barvu vosku. Nako­nec to ale řeší chůzí ve stro­meč­ku. Radě­ji se držím vpře­du, poně­vadž tři sta pade­sát metrů pře­vý­še­ní je tímto sty­lem úcty­hod­ný výkon a vidím na jejich tvá­řích, že ho nepod­ni­ka­jí až tak dob­ro­vol­ně. Oblo­ha se ote­ví­rá a vylé­zá­me nad inver­zi. Naský­tá se nám zvlášt­ní pohled na holý hře­ben, ze kte­ré­ho tu a tam trčí pahý­ly uschlých smrků.

S těmi pahý­ly je to vůbec legra­ce. Námra­za na nich trčí deci­me­t­ry do pro­sto­ru a jak ji slun­ce ohří­vá, puká nám nad hla­va­mi. V mís­tech, kde jsou kmeny blíz­ko sebe, je to klič­ko­vá­ní mezi vybuchu­jí­cí­mi sně­ho­vý­mi puma­mi. Azi­mut jsem poně­kud napří­mil, na hře­ben vylé­zá­me přímo na vrcho­lu Tro­jmez­né hory. Vzhle­dem k tomu, že lyžní­ci s běž­ka­mi byli brz­dou tempa pocho­du, nebu­de­me sjíž­dět k Třís­to­lič­ní­ku, ale poje­de­me rov­nou na Plechý. Před­tím ještě obli­gát­ní sva­čin­ka a vyhřív­ka koži­chů na slunku.

Pásy putu­jí do byto­hu, nyní při­jde řada na liso­va­ný pro­tismyk. Zvl­ně­ná hře­be­nov­ka je přes­ně typ teré­nu, ve kte­rém by šupi­ny měly být výho­dou. A musím to jen potvr­dit. Opro­ti nor­mál­ním běž­kám se v hlub­ším sněhu nebo­řím, v kle­sá­ní mohu sjíž­dět oblou­ky a do svahu bez pásů stou­pám bez náma­hy sklu­zem, takřka jako na kla­si­ku. Vláďa výkon backcoun­t­ry vyba­ve­ní obdi­vu­je a v duši už mu hlodá čer­ví­ček. Mě je jasné, že první oběť jsem právě ulo­vil! Hře­ben je doslo­va zali­tý slun­cem, inver­ze v údolí pul­zu­je a chví­le­mi vystu­pu­je těsně pod naši úro­veň. Sle­du­je­me stát­ní hra­ni­ci, kte­rou kromě hra­nič­ních kame­nů jasně vyme­zu­je pásmo mrt­vé­ho lesa na české stra­ně. Před­sta­vu­ji si obří bradu vyho­le­nou nevi­di­tel­nou břitvou, jejíž ostří oddě­li­lo dva pro­ti­chůd­né názo­ry na obno­vu lesa po kůrov­co­vé kalamitě.

Netr­va­lo to dlou­ho a při­ví­ta­la nás vrcho­lo­vá skal­ka Pleché­ho, od níž není kam stou­pat. Míjí nás nepo­čet­ná sku­pin­ka gry­z­go­ťá­ků. Vláďa nás láká sjet na čes­kou stra­nu ke Stif­te­ro­vu pomní­ku, od kte­ré­ho bývá výhled do jezer­ní stěny a na hla­di­nu Pleš­né­ho jeze­ra. Zano­ří­me se do torza lesa. Sníh je navá­tý v hlu­bo­kých závě­jích na nichž se mi daří udě­lat něko­lik ukáz­ko­vých tele oblou­ků. K pomní­ku ani nesjíž­dí­me, pro­to­že inver­ze se na české stra­ně drží těsně pod vrcho­lem Pleché­ho a z jeze­ra není vidět nic. Zpát­ky u ska­li­sek nás zasta­vu­je český ski­al­pi­nis­ta a ptá se, kam se odtud dá dojet. Jde z Nové Pece a potře­bu­je zpát­ky do Čech. Upřím­ně nevím, co bych mu pora­dil, leda sjet do údolí, kde máme auto a znovu  vystou­pat na Plechý. Vydá­vá se po hře­be­ni na Třís­to­lič­ník, což není ide­ál­ní směr pro pohyb na ski­al­pech bez pásů.

Dneš­ní pro­gram se blíží ke svému vrchol­né­mu číslu. Nastá­vá oka­mžik pro před­ve­de­ní sjez­du ve vol­ném teré­nu na nářa­dí, které vzdá­le­ně při­po­mí­ná běžky ale svou šíří se řadí ke sjez­dov­kám. Teď uvi­dí­te, co to je volná pata! Že zbývá ještě hodně učení, doka­zu­je úvod­ní fotka toho­to příspěvku :-)