Chtěl jsi to Vláďo, tak tady to máš. Jsem Mates, tedy ten, co o mě Adam říká, že mám váhu podvyživený mouchy, do kopce šlapu jako stroj a ještě se u toho tlemím. Tenhle report přidělil jsi mi úkolem, ale já na to peču. Fotoreport věc vyřeší, především tehdy, dodá-li fotky táta. Tele(zjetele)graficky bych výlet popsal nějak následovně.
Přijeli jsme na mega parkoviště poblíž jakési cementárny v údolí, kde nebylo po sněhu ani památky. Na parkovišti stála všeho všudy dvě další auta, u jednoho z nich se krámoval lyžník. Táta se ho ptal, v jaké výšce zhruba máme čekat sníh a jak dlouho budeme muset jít pěšky s lyžemi na zádech. Prý předevčírem to bylo dvě stovky výškových metrů a zhruba půl hodinky chůze (v jeho podání). Už nevím kdo rozhodl, že půjdeme v pohorkách a na sněhu se přezujeme do lyžáků, přičemž pohorky hodíme do lesa. Tak jo, ale stejnak se mi jde blbě.
Mates, ty už nemůžeš, žes tak pozadu? Mě jsou máminy pohorky velký! Jo, když si je nezavážeš, tak pak ano!
Abych nezapomněl říct. V Horním Rakousku už moc sněhu v údolích není, proto využíváme sjezdovky nedávno zavřeného skiareálu Wurzeralm k výstupu na úpatí kopců kolem hory Warscheneck, odkud chceme podle podmínek a sil další postup střihnou do backcountry.
Sluníčko neskutečně žhne. V patnácti stech metrech prý má dneska být dvanáct nad nulou a ve dvou tisících kolem pěti. Ani větvička se nehne, jsme uzavření mezi horami a k tomu ještě připékání odrazem od sněhové vrstvy pod nohama. Namažeme se! Jenže táta když myslel namazání, tak někde na terase chaty u piva, proto pro jistotu nechal opalovací krém dole v autě. Dochází nás dva postarší borci, že prý jdou na Eisernes Bergl či Angerkogel. Tam prý bychom mohli taky, je to spíš rovina, takže s lavinami óká. Jenže jak ubíhá čas, sluníčko přetváří v noci napadaný sníh na těžkou vatu.
Někam dál se nemá cenu cpát, padli bychom žízní a vysušením organismu. Míříme do kotle Frauenkar pod horu Warscheneck, kde (konečně!) vytahujeme z batohu dobroty a zíráme na překrásnou okolní přírodu. Když se dostatečně pokocháme a naplníme břich, jedeme dolů. Firn v kotli je perfektní, jen několik málo centimetrů, ale jak sjedeme níž na sluncem zalité svahy, je to boj. Vláďa nemá pud sebezáchovy, jede na plný plyn, naštěstí mu příroda skrouhla hřebínek, když hned na začátku hodil fešnou mrchu.
Vybrané záběry z akce jsou součásti videa Jarní triptych
V místech s větším sklonem občas bereme šutry. Před týdnem při oblevě tady sníh slezl úplně a teď je překrytý třiceti centimetry tající vaty. Když sjedeme na Wurzeralm, dospělákům padne do oka svah, který se teprve před chvílí vynořil ze stínu a že prý tady budou podmínky luxusní. To né, já už chci domů. Žádných dalších tři sta metrů převýšení na Wurzer Kampl! Nic naplat, stoupáme. Nakonec nejhůř na tom byl táta, v poslední třetině jsem kopnul do vrtule a předběhl, tedy spíš předplazil jsem ho.
Poslední foto, zapnutí kamer a hurá dolů. Nasadíme televizní úsměv číslo 3, ale co to, sníh od rozehřáté skluznice povolil a jedna z Vláďovo zapíchnutých lyží padá a vydává se na cestu do údolí. Vláďa při představě, že celý svah vyšel zbytečně, protože by se dolů musel belhat pěšky, předvádí během několika pikosekund skok letmo vzad a lyži chytá. Škoda, že táta leknutím kameru vypnul a byl zachycen jen okamžik, jak se lyže pomalu uvolňuje ze sněhu. Několika kilometrový sjezd do údolí byl super. Na trávě nezbylo nic, než natrhat mámě podběl a radovat se z toho, že jsem zdánlivě nečekaně zvládl vycházku na lyžích s třinácti sty metry převýšením. Tak skol!
(redakčně upravil tatík)
Super, ty komentáře dětí tomu dávají jiskru a to skvělé video jsem si pustil hned 2x
Taky dobré, už aby něco napadlo.