Frauenkar

Chtěl jsi to Vláďo, tak tady to máš. Jsem Mates, tedy ten, co o mě Adam říká, že mám váhu pod­vy­ži­ve­ný mou­chy, do kopce šlapu jako stroj a ještě se u toho tle­mím. Tenhle report při­dě­lil jsi mi úko­lem, ale já na to peču. Foto­re­port věc vyře­ší, pře­de­vším tehdy, dodá-li fotky táta. Tele(zjetele)graficky bych výlet popsal nějak následovně.

Při­je­li jsme na mega par­ko­viš­tě poblíž jakési cemen­tár­ny v údolí, kde neby­lo po sněhu ani památ­ky. Na par­ko­viš­ti stála všeho všudy dvě další auta, u jed­no­ho z nich se krá­mo­val lyžník. Táta se ho ptal, v jaké výšce zhru­ba máme čekat sníh a jak dlou­ho bude­me muset jít pěšky s lyže­mi na zádech. Prý pře­devčí­rem to bylo dvě stov­ky výš­ko­vých metrů a zhru­ba půl hodin­ky chůze (v jeho podá­ní). Už nevím kdo roz­ho­dl, že půjde­me v pohor­kách a na sněhu se pře­zu­je­me do lyžá­ků, při­čemž pohor­ky hodí­me do lesa. Tak jo, ale stej­nak se mi jde blbě.

Mates, ty už nemů­žeš, žes tak poza­du? Mě jsou mámi­ny pohor­ky velký! Jo, když si je neza­vá­žeš, tak pak ano!

Abych neza­po­mněl říct. V Hor­ním Rakous­ku už moc sněhu v údo­lích není, proto vyu­ží­vá­me sjez­dov­ky nedáv­no zavře­né­ho ski­a­re­á­lu Wur­ze­ralm k výstu­pu na úpatí kopců kolem hory War­s­che­neck, odkud chce­me podle pod­mí­nek a sil další postup střih­nou do backcountry.

Slu­níč­ko nesku­teč­ně žhne. V pat­nác­ti stech met­rech prý má dneska být dva­náct nad nulou a ve dvou tisí­cích kolem pěti. Ani vět­vič­ka se nehne, jsme uza­vře­ní mezi hora­mi a k tomu ještě při­pé­ká­ní odra­zem od sně­ho­vé vrst­vy pod noha­ma. Nama­že­me se! Jenže táta když mys­lel nama­zá­ní, tak někde na tera­se chaty u piva, proto pro jis­to­tu nechal opa­lo­va­cí krém dole v autě. Dochá­zí nás dva postar­ší borci, že prý jdou na Eiser­nes Bergl či Anger­ko­gel. Tam prý bychom mohli taky, je to spíš rovi­na, takže s lavi­na­mi óká. Jenže jak ubíhá čas, slu­níč­ko pře­tvá­ří v noci napa­da­ný sníh na těž­kou vatu.

Někam dál se nemá cenu cpát, padli bychom žízní a vysu­še­ním orga­nis­mu. Míří­me do kotle Frau­en­kar pod horu War­s­che­neck, kde (koneč­ně!) vyta­hu­je­me z bato­hu dob­ro­ty a zírá­me na pře­krás­nou okol­ní pří­ro­du. Když se dosta­teč­ně poko­chá­me a napl­ní­me břich, jede­me dolů. Firn v kotli je per­fekt­ní, jen něko­lik málo cen­ti­me­t­rů, ale jak sje­de­me níž na slun­cem zali­té svahy, je to boj. Vláďa nemá pud sebezá­cho­vy, jede na plný plyn, naštěs­tí mu pří­ro­da skrouh­la hře­bí­nek, když hned na začát­ku hodil feš­nou mrchu.

Vybra­né zábě­ry z akce jsou sou­čás­ti videa Jarní triptych

V mís­tech s vět­ším sklo­nem občas bere­me šutry. Před týd­nem při oble­vě tady sníh slezl úplně a teď je pře­kry­tý tři­ce­ti cen­ti­me­t­ry tají­cí vaty. Když sje­de­me na Wur­ze­ralm, dospě­lá­kům padne do oka svah, který se tepr­ve před chví­lí vyno­řil ze stínu a že prý tady budou pod­mín­ky luxus­ní. To né, já už chci domů. Žád­ných dal­ších tři sta metrů pře­vý­še­ní na Wur­zer Kampl! Nic naplat, stou­pá­me. Nako­nec nej­hůř na tom byl táta, v posled­ní tře­ti­ně jsem kopnul do vrtu­le a před­bě­hl, tedy spíš před­pla­zil jsem ho.

Posled­ní foto, zapnu­tí kamer a hurá dolů. Nasa­dí­me tele­viz­ní úsměv číslo 3, ale co to, sníh od roze­hřá­té skluz­ni­ce povo­lil a jedna z Vlá­ďo­vo zapích­nu­tých lyží padá a vydá­vá se na cestu do údolí. Vláďa při před­sta­vě, že celý svah vyšel zby­teč­ně, pro­to­že by se dolů musel belhat pěšky, před­vá­dí během něko­li­ka piko­sekund skok letmo vzad a lyži chytá. Škoda, že táta lek­nu­tím kame­ru vypnul a byl zachy­cen jen oka­mžik, jak se lyže poma­lu uvol­ňu­je ze sněhu. Něko­li­ka kilo­me­t­ro­vý sjezd do údolí byl super. Na trávě nezby­lo nic, než natr­hat mámě pod­běl a rado­vat se z toho, že jsem zdán­li­vě neče­ka­ně zvlá­dl vycház­ku na lyžích s tři­nác­ti sty metry pře­vý­še­ním. Tak skol!

(redakč­ně upra­vil tatík)