Sobotní ráno se vydařilo. Vstávám s předstihem, abych se nemusel prezidentovi vymlouvat, že nevím, za jak dlouhou dobu přivedu k varu cca 0,75 l studené vody na silný černý indický čaj Assam obohacený kapkou výborné moravské slivovice. Mezitím samozřejmě ochutnávám koncentraci, protože co? protože neřídím! Ovšem tekutiny nejsou úplně všechno, je potřeba přibalit i něco chutného, něco co patří od pradávna do drsné a nejen šumavské přírody. A naštěstí i to má krásné řešení, protože jen kousek za rohem naší ulice je krámek, kde se dá kousek toho poctivého a chutného enerdžajzru zakoupit. A tak se stalo, s Romanem vybíráme, co by nás na vrcholu mohlo potěšit nejvíc. Vyhrála Dědova klobása – rozuměj čtyři klobásy a k tomu jako bonus beru na cestu čerstvý rohlíček s domácí paštikou.
Cesta ubíhá relativně dobře až do okamžiku, kdy u Přední Výtoně dojedeme skupinku bludných Holanďanů.
Je po svižné jízdě, tedy ne holandské, ale té naší (ne že bychom moc spěchali, ale lepší parkovací místo a vidina bílých svahů nás opravdu táááhla kupředu). Kdo trošku zná serpentiny v regionu, je mu jasné, že bludné Holanďany nebylo skoro až do cíle naší cesty možné jakkoliv nechat za sebou – přeci jen pár skalpů se nakonec podařilo :) tož taková malá chlapecká cestovní odysea :))
V cíli cesty nás čekalo poloprázdné parkoviště (zatím:), dlouho jsme se nerozmýšleli a hurá do výzbroje a výstroje. Obzvlášť jsem se těšil já. V kufru auta na mě čekaly nové Scarpy s čerstvě vypečenou botičkou – Made in zuHause a skoro už moje zánovní prkna Voilé – Made in USFrancé. Nezapomněl jsem ani na moju nerozlučnou červenou péřovou vestu, která mě poskytovala nadstandardní tepelné podmínky, v určitých okamžicích srovnatelné se saunou. Všechno jak ze žurnálu, kromě počasí, které nevypadalo úplně azurově – ačkoliv jsem z nedalekých hlasů na parkplace zaslechl, že se na kopci očekává pěkná podívaná. Moc jsem nevěřil.
Prezident nasadil příjemné tempo, tedy jsem netrpěl jako při mém nedávném prvovýstupu.
Cestou jsme potkávali turisty všech možných věkových skupin na sněžnicích, skialpech… jen na tele my dva jediní široko daleko kam jen oko dohlédlo. Mému oku neunikly dvě pohledné Rakušanky, které nás svižným tempem doháněly na skialpech a nasadily na předjížděcí manévr. Já ještě plný sil, v euforii a dosud s chutí komunikovat se ptám: „Zdravím, tak kampak, nahoru ?”, už jsem viděl Romanovo nadzvednuté obočí a cukající koutky na rtech. Nastalo pár vteřin rozpaků, kde bylo možno mezi řádky číst: „No kde by jsme asi tak šly, dolů??”. Začátečník se ve mě ještě pořád nezapře, přiznávám, zřejmě také zafungovaly rozpaky z opačného pohlaví. Příště si připravím chytřejší větu!
Nepředjeli nás, nechali jsme je předjet, pro ten bizár zezadu.
Po této kulturní vložce jsme zabrali a vystoupali v celkem obstojných sněhových podmínkách o pár stovek metrů výš a to bylo to pravé ořechové, proč tento sport není jen o jízdě šusem dolů, ale hlavně o postupném vstřebávání okolní přírody hluboko pod kůži a to jak směrem nahoru tak i dolů. A to vstřebávání přírody směrem dolů platí pro Frischlingy dvakrát i víckrát tolik .
Šumavská příroda je opravdu moc zajímavá, nabízí mnoho krásných pohledů ale i spousty pohledů naplněných rozpaky.
Pod bílou peřinou nebyla kůrovcová kalamita potažmo z části i kalamita způsobená orkánem tak tristní, ba dokonce jsme se cítili jako v jiném světě, ačkoliv bezesporu je velmi smutné, co z tamních lesů zbylo – vlastně nezbylo, tak aspoň mě pohyb v těch místech svým způsobem uvolňoval a uvolnil mě tak dokonale, že jsem při prvním sjezdu nebyl schopný telemarkového postoje a oblouku. Nadával jsem na tvrdý flex nových Scarp, nadával jsem na slabé nohy, že se nedovedou natlačit do správné pozice – prostě nastával dokonalý rozklad osobnosti se závěrem, že okamžitě všechno prodávám a budu se na telemark chodit dívat jen do kina.
Roman se v tu chvíli zachoval jako dobrý psycholog a technik. Říká: „Ukaž, mrkneme na pružiny jak jsou dotažené…” a rázem se věci začaly měnit k lepšímu. Najednou se noha pěkně prošlapávala na správném místě, najednou se těžiště začalo správně vyvažovat – zkrátka nastal obrat kolem poledníku :) a aby to neskončilo v půli túry, tak jsem si dali výšlapové repeté na spravení chuti a vymazání černých myšlenek na telemark bazar.
Malá redakční vsuvka: letitý gastarbeiter mě nechal samotného hovořit cizí řečí s rodilými Bavoráky vystupujícími na sněžnicích nahoru, to už jsem věděl, že je s ním zle.
Vybodni se na to, nemůžeš chtít umět za tři dny co já za tři roky, vydejchej to, půjdeme ještě jednou a uděláš reparát.
Ty voe jak tři dřeva :)?
Ty jo, po přečtení nabývá bizar xtý rozměr… A je to za rohem. Všichni na zimu nadávají, ale v tomhle podání vypadá úplně neškodně ;)
Skol!