Bizár na Plechém

Sobot­ní ráno se vyda­ři­lo. Vstá­vám s před­sti­hem, abych se nemu­sel pre­zi­den­to­vi vymlou­vat, že nevím, za jak dlou­hou dobu při­ve­du k varu cca 0,75 l stu­de­né vody na silný černý indic­ký čaj Assam obo­ha­ce­ný kap­kou výbor­né morav­ské sli­vo­vi­ce. Mezi­tím samo­zřej­mě ochut­ná­vám kon­cen­t­ra­ci, pro­to­že co? pro­to­že neří­dím! Ovšem teku­ti­ny nejsou úplně všech­no, je potře­ba při­ba­lit i něco chut­né­ho, něco co patří od pra­dáv­na do drsné a nejen šumav­ské pří­ro­dy. A naštěs­tí i to má krás­né řeše­ní, pro­to­že jen kou­sek za rohem naší ulice je krá­mek, kde se dá kou­sek toho pocti­vé­ho a chut­né­ho ener­džaj­z­ru zakou­pit. A tak se stalo, s Roma­nem vybí­rá­me, co by nás na vrcho­lu mohlo potě­šit nej­víc. Vyhrá­la Dědo­va klo­bá­sa – rozu­měj čtyři klo­bá­sy a k tomu jako bonus beru na cestu čer­s­tvý rohlí­ček s domá­cí paštikou.

Cesta ubíhá relativně dobře až do okamžiku, kdy u Přední Výtoně dojedeme skupinku bludných Holanďanů.

Je po sviž­né jízdě, tedy ne holand­ské, ale té naší (ne že bychom moc spě­cha­li, ale lepší par­ko­va­cí místo a vidi­na bílých svahů nás oprav­du táááh­la kupře­du). Kdo troš­ku zná ser­pen­ti­ny v regi­o­nu, je mu jasné, že blud­né Holan­ďa­ny neby­lo skoro až do cíle naší cesty možné jak­ko­liv nechat za sebou – přeci jen pár skal­pů se nako­nec poda­ři­lo :) tož tako­vá malá chla­pec­ká ces­tov­ní odysea :))

V cíli cesty nás čeka­lo polo­prázd­né par­ko­viš­tě (zatím:), dlou­ho jsme se neroz­mýš­le­li a hurá do výzbro­je a výstro­je. Obzvlášť jsem se těšil já. V kufru auta na mě čeka­ly nové Scar­py s čer­s­tvě vype­če­nou botič­kou – Made in zuHause a skoro už moje zánov­ní prkna Voilé – Made in USFran­cé. Neza­po­mněl jsem ani na moju neroz­luč­nou čer­ve­nou péřo­vou vestu, která mě posky­to­va­la nad­stan­dard­ní tepel­né pod­mín­ky, v urči­tých oka­mži­cích srov­na­tel­né se sau­nou. Všech­no jak ze žur­ná­lu, kromě poča­sí, které nevy­pa­da­lo úplně azu­ro­vě – ačko­liv jsem z neda­lekých hlasů na par­k­pla­ce zasle­chl, že se na kopci oče­ká­vá pěkná podí­va­ná. Moc jsem nevěřil.

Prezident nasadil příjemné tempo, tedy jsem netrpěl jako při mém nedávném prvovýstupu.

Ces­tou jsme potká­va­li turis­ty všech mož­ných věko­vých sku­pin na sněž­ni­cích, ski­al­pech… jen na tele my dva jedi­ní širo­ko dale­ko kam jen oko dohlédlo. Mému oku neu­nik­ly dvě pohled­né Rakušan­ky, které nás sviž­ným tem­pem dohá­ně­ly na ski­al­pech a nasa­di­ly na před­jíž­dě­cí mané­vr. Já ještě plný sil, v eufo­rii a dosud s chutí komu­ni­ko­vat se ptám: „Zdra­vím, tak kam­pak, naho­ru ?”, už jsem viděl Roma­no­vo nad­zved­nu­té obočí a cuka­jí­cí kout­ky na rtech. Nasta­lo pár vte­řin roz­pa­ků, kde bylo možno mezi řádky číst: „No kde by jsme asi tak šly, dolů??”. Začá­teč­ník se ve mě ještě pořád neza­pře, při­zná­vám, zřej­mě také zafun­go­va­ly roz­pa­ky z opač­né­ho pohla­ví. Příš­tě si při­pra­vím chytřej­ší větu!

Nepřed­je­li nás, necha­li jsme je před­jet, pro ten bizár zezadu.

Po této kul­tur­ní vlož­ce jsme zabra­li a vystou­pa­li v cel­kem obstoj­ných sně­ho­vých pod­mín­kách o pár sto­vek metrů výš a to bylo to pravé oře­cho­vé, proč tento sport není jen o jízdě šusem dolů, ale hlav­ně o postup­ném vstře­bá­vá­ní okol­ní pří­ro­dy hlu­bo­ko pod kůži a to jak smě­rem naho­ru tak i dolů. A to vstře­bá­vá­ní pří­ro­dy smě­rem dolů platí pro Frischlin­gy dva­krát i víc­krát tolik .

Šumavská příroda je opravdu moc zajímavá, nabízí mnoho krásných pohledů ale i spousty pohledů naplněných rozpaky.

Pod bílou peři­nou neby­la kůrov­co­vá kala­mi­ta potaž­mo z části i kala­mi­ta způ­so­be­ná orká­nem tak trist­ní, ba dokon­ce jsme se cíti­li jako v jiném světě, ačko­liv beze­spo­ru je velmi smut­né, co z tam­ních lesů zbylo – vlast­ně nezby­lo, tak aspoň mě pohyb v těch mís­tech svým způ­so­bem uvol­ňo­val a uvol­nil mě tak doko­na­le, že jsem při prv­ním sjez­du nebyl schop­ný tele­mar­ko­vé­ho posto­je a oblou­ku. Nadá­val jsem na tvrdý flex nových Scarp, nadá­val jsem na slabé nohy, že se nedo­ve­dou natla­čit do správ­né pozi­ce – pros­tě nastá­val doko­na­lý roz­klad osob­nos­ti se závě­rem, že oka­mži­tě všech­no pro­dá­vám a budu se na tele­mark cho­dit dívat jen do kina.

Roman se v tu chví­li zacho­val jako dobrý psy­cho­log a tech­nik. Říká: „Ukaž, mrk­ne­me na pru­ži­ny jak jsou dota­že­né…” a rázem se věci zača­ly měnit k lep­ší­mu. Najed­nou se noha pěkně pro­šla­pá­va­la na správ­ném místě, najed­nou se těžiš­tě zača­lo správ­ně vyva­žo­vat – zkrát­ka nastal obrat kolem poled­ní­ku :) a aby to neskon­či­lo v půli túry, tak jsem si dali výš­la­po­vé repe­té na spra­ve­ní chuti a vyma­zá­ní čer­ných myš­le­nek na tele­mark bazar.

Malá redakč­ní vsuv­ka: leti­tý gastar­be­i­ter mě nechal samot­né­ho hovo­řit cizí řečí s rodi­lý­mi Bavo­rá­ky vystu­pu­jí­cí­mi na sněž­ni­cích naho­ru, to už jsem věděl, že je s ním zle.

Vybod­ni se na to, nemů­žeš chtít umět za tři dny co já za tři roky, vydej­chej to, půjde­me ještě jed­nou a udě­láš reparát.