Začalo to nabídkou kvalitního – ne ne, nebylo to jako z „Pelíšků” – nabídkou kvalitního loučkařského výletu do hlouby rakouské přírody. Neodmítl jsem, ono se to ani na první výlet takového druhu nehodí. A navíc, jako Frischlingovi, se pod takovou představou honí v hlavě různé kombinace zážitků.
Vedoucí výletu (Roman) se na mě řádně připravil, vlastně ta příprava probíhala nenásilně několik týdnů, možná i měsíců. Řekněme, že začala v loňském roce, kdy jsem se stal radostným odběratelem webových příspěvků Telezjetele.
Ze zvídavosti a samozřejmě i komunikativní slušnosti jsem se ptal na vše co s telemarkem a všeobecně ločkařinou souvisí a hltal jsem informace tak, abych je mohl efektivně v daný víkend bleskurychle použít. Ale znáte ze školních let tu poučku všech studentů. Přijde li na věc, tak v hlavě naskočí „Vím že nic nevím”.
Svou výzbroj a výstroj ještě nevlastním, ohmatávám si potřebné velikosti a značky a hlavně ve vzduchu visí rozhodnutí pro styl. Poznámka redakce: Že se nestydíš takto veřejně!
Mimochodem první věc, kterou jsem dostal, byl lavinový batoh s pípákem. A doma rozradostněn obdrženou výbavou jsem ženě sdělil k čemu to vlastně slouží. To byla první chyba začínajícího skialpinisty. Takže v ten okamžik jsem byl nezodpovědný manžel a otec, který si neváží života a chce z dítěte udělat sirotka a z ženy vdovu. Vcelku pochopitelná reakce, ono si vlastně pod tím batohem a pípákém ani nic jiného představit nelze.
Nastal odjezd do rajchu: neděle v 6:00 hod, nestíhám, voda na čaj se vaří nějak moc dlouho. Skutečný odjezd 6:10. Jinak ale dálka, skoro 3 hodiny na cestě s jednou nutnou zastávkou.
Vratíku, blíž nebyl sníh nebo lavinovka za 4 – to bys chtěl hned napoprvé zkoušet lavinové nádobíčko?
Protože neřídím, tak cesta rychle ubíhá a teplota s blížícím se cílem neúprosně klesá, je ‑10, ale s příjemnou vlhkostí, takže pocitově snáším dobře.
Příjezd k cíli vypadal trošku jako když přijíždíte na parkoviště burzy ptactva. Nějak přeplněno, říkám. Roman na to, že se není čemu divit, je neděle, pěkné počasí a obliba skialpu je v Rakousku asi jako u nás půllitr dobře natočené Plzně. Hory jsou naštěstí velké a turisti se velmi rychle rozprchnou po trasách vzhůru do hor. Ono je to tak i trošku dáno mým zajímavým strojením se do všeho co k túře patří. Po chvilce za mnou přijde Roman a říká: „No já bych už rád i vyšel”. A opravdu jsme skoro hned vyšli!
Zážitek pro mě jakožto Frischlinga byl od počátku hluboký, vnímal jsem každý sval, každou špatně utaženou přesku, blembák který se na batohu pohupoval sem a tam byl opravdu úžasný! Na všechno jsem ale zapomněl s prvním skluzem do lesa. Příroda je mocná čarodějka. Léčí mysl a dobíjí baterky.
Krátký rozhovor při zastávce na rychlé občerstvení: Tak jdem, mě už je zima. Jak jsi na tom Ty? Teče mi po zádech pot do prdele. A máš něco suchého na převlečení na vrcholu? Jo, péřovku.
Prostě ze všeho kolem jsem měl hřejivý pocit, dokonce i z toho cicůrku potu, který mě stékal po zádech mezi hýždě. Nevadilo mě dokonce ani to, že cíl nebyl vůbec na dosah ruky – někdy jsem měl dokonce pocit, že se vzdaluje. Ale vůbec mě to nevadilo.
Skol! Vráťa
Buďte první! Přidejte komentář