Jojo kolem Viehbergu

Ve ski­a­re­á­lech se lyža­ři pohy­bu­jí naho­ru a dolů ve velmi rych­lém sledu. Zvlád­nou tak během jed­no­ho dne více tras, pokud jimi areál dis­po­nu­je. A free­ri­de­ři zase více směrů mimo sjez­dov­ky. Pro nor­mál­ní­ho lyža­ře, rozu­měj louč­ka­ře, je dát v jed­nom dni víc sjez­dů o něco kom­pli­ko­va­něj­ší. Vyzna­va­či backcoun­t­ry často apli­ku­jí jojo styl lyžo­vá­ní, při kte­rém si vyšláp­nou urči­tou část kopce, sje­dou dolů a opa­ko­va­ně šla­pou naho­ru k místu star­tu, odkud dají něko­lik opa­ko­va­ných sjez­dů. Jojo styl lyžo­vá­ní je fyzic­ky namá­ha­věj­ší, ale lyžní­kům nabíd­ne víc a roz­ma­ni­těj­ší­ho teré­nu než kom­bi­na­ce vleku a freeridu.

Vyznavači pravého backcountry mizí za hranicemi skiareálu nebo se ideálně vydávají do míst, kde vůbec žádné vleky nejsou a oddávají se tam jojo technice lyžování.

Jojo nezna­me­ná jen sázet jednu stopu vedle druhé na jedi­ném svahu, s obli­bou se z místa dojez­du stou­pá či tra­ver­zu­je na jinou část svahu nebo úplně na jinou louč­ku. Při­tom lze v mnoha pří­pa­dech vyu­žít teré­nu (lesní cesty, meze) a výhod­ně, takřka bez stou­pá­ní a náma­hy, pro­po­jit něko­lik lou­ček za sebou.

Když jez­dec sází jednu stopu vedle druhé tak, že oblou­ky do sebe zapa­da­jí jako lžič­ky v pří­bor­ní­ku, může tak činit z růz­ných pohnu­tek. Třeba neso­bec­ky myslí na své kole­gy, kteří při­jdou další den a šetří netknu­tý pra­šan právě pro ně. Umě­lec­ky zalo­že­ní louč­ka­ři zas cítí v mož­nos­ti zane­chat ve sněhu pra­vi­del­né obraz­ce výzvu ke kra­ji­nář­ské tvor­bě. Jejich dočas­ná umě­lec­ká díla lze obdi­vo­vat z pro­těj­ších svahů či vrcholů.

Ať už pat­ří­te k jaké­ko­liv sku­pi­ně, pře­je­me vám v nad­chá­ze­jí­cím roce hodně zába­vy při popi­so­vá­ní panen­ských svahů. Skol!