Nejezděte na Plechý

Aktiv­ní člen Vele­šín­ské­ho druž­stva louč­ka­řů by měl ale­spoň jeden­krát za sezó­nu usku­teč­nit výstup na domá­cí kopec Plechý. Když pozo­ru­ji, jak na zahra­dě pučí lísky a zpěv ptac­tva je den ode dne výraz­něj­ší, sněhu se už asi nedo­čká­me. Je nej­vyš­ší čas úkol spl­nit a vyra­zit bez ohle­du na aktu­ál­ní pod­mín­ky. Neče­kám extra poži­tek z jízdy, ale abych se ale­spoň jed­nou pořád­ně svezl, pod­nik­nu túru neob­vykle od výcho­du, z lyžař­ské­ho stře­dis­ka Hoch­ficht. Na zpá­teč­ní cestě mě bude čekat 1600 metrů dlou­há čer­ve­ná sjez­dov­ka Reischl­ber­ga­b­fa­hrt, která vede z Hra­nič­ní­ku 1281 m.

Ces­tou do stře­dis­ka se psy­chic­ky při­pra­vu­ji na masu návštěv­ní­ků, pro­to­že okres České Budě­jo­vi­ce má jarní prázd­ni­ny. Dou­fám, že ještě kolem půl jede­nác­té někde zapar­ku­ji. Něko­lik málo posled­ních mís­te­ček ještě zbývá, po pár minu­tách už zří­zen­ci posí­la­jí další auta na par­ko­viš­tě ve Sch­war­zenber­gu. Rych­le obout a pryč. Pohle­dem vybí­rám, kte­rou sjez­dov­kou se vydám na hře­ben a klič­ku­ji mezi auty ke kasám, když tu cedu­le jako vrata v podo­bě záka­zo­vé znač­ky s pře­škrt­nu­tým sym­bo­lem ski­al­pi­nis­ty a dodat­ko­vou tabul­kou „Tou­ren­ge­hen ver­bo­ten”. Dojdu na dru­hou stra­nu a zase. Abys­te se nepo­to! Ale zase je to pro moje bez­pe­čí, když vidím to množ­ství těž­ko­o­děn­ců, jak se řítí po sjez­dov­kách dolů. Podél šlep­ru na Wenzlwie­se při kraji lesa obje­vím cestu, kte­rou se poho­dl­ně dosta­nu k jeho horní sta­ni­ci na hřbet, kde se nachá­zí sjez­dov­ka se zastře­še­ným pojízd­ným pásem. Tu pře­tra­ver­zu­ji a nadob­ro zmi­zím v buko­vém lese.

Lesík je to mladý, zřej­mě vysá­ze­ný namís­to smr­ko­vé mono­kul­tu­ry sežra­né kůrov­cem. Mezi kmeny se kli­ka­tí lyžař­ská stopa takřka ve spád­ni­ci k hra­nič­ní­mu hře­be­ni. Měl bych sice sle­do­vat mír­ně­ji stou­pa­jí­cí lesní cestu, jenže ta je roz­myd­le­ná od sněž­nic. Někam to pove­de, uvi­dím. Nebýt zmrz­lý sníh, jelo by se tudy dolů pěkně. Něko­li­krát kři­žu­ji sváž­ni­ce, odkud mám na východ prů­hled až ke sjez­dov­kám. Zde jsem ovšem v klidu. Svah je str­měj­ší, les houst­ne a při­dá­va­jí se jeh­lič­na­ny. Slu­níč­ko tu a tam pro­ni­ká mezi stro­my a hřeje. Po chví­li se terén poklá­dá a vchá­zím na mýtinu.

Za mýti­nou stopa sle­du­je sváž­ni­ci. Teď už bych neměl stou­pat a podél hra­ni­ce bych se měl dostat do sedla pod Stud­nič­nou horou. Sun­dám pásy, abych se svezl jako na běž­kách. Vlevo přes údolí jsou vidět něja­ké kopce s holý­mi vršky, sněhu nic moc. Plechý to ale nebu­de, ten musí být někde blíž. Asi ho uvi­dím za zatáč­kou. Ouha! Stopa nesle­du­je sváž­ni­ci, ale strmě stou­pá na vrcho­lek přímo přede mnou, dob­rých něko­lik desí­tek výš­ko­vých metrů. Je to stin­ná část hory, udr­žel se tu pra­šan, srdce plesá, že by tak mohlo být i jinde. Líný znovu nata­ho­vat pásy, když jsem je před oka­mži­kem sun­dal, supím na rukách vzhů­ru. Směr se mi nezdá, jako bych se vra­cel. Vytáh­nu z kapsy iPho­ne a zírám, že smě­řu­ji na vrchol Hra­nič­ní­ku. Hory co jsou dale­ko přes údolí jsou přeci jen Plechý a Tro­jmezná. Sem si to ale pro­dlou­žil. Všech­no špat­né k něče­mu dobré, svezu se v pra­šán­ku. Držím se na sever. Luďo pěkný! V sedle pod Stud­nič­nou zába­va končí, dál musím po vydu­pa­né a zmrz­lé hra­nič­ní stez­ce. Je to nesku­teč­ně dlou­há nudná táhlá rovi­na lesem. Koneč­ně hra­nič­ní pře­chod na Rakous­ké cestě a terén se začí­ná zvedat.

Uhý­bám z cesty do smí­še­né­ho lesa smě­rem do Rakous­ka. Mezi stro­my nachá­zím zbyt­ky star­ších sjez­do­vých stop. Všude spous­ta vyku­ku­jí­cích paře­zů a mla­dých strom­ků, ale s tro­chou opa­tr­nos­ti by to šlo. Jenže východ­ní stra­na Pleché­ho je nej­prud­ší a jak se dostá­vám vzhů­ru, pochy­bu­ji o tom, že to sjedu. Nadě­ji ve mě vzbu­dí sou­vis­lá vrst­va firnu na první mýti­ně. Žel první a posled­ní. Dál už je to pouze tenká krus­ta odtá­va­jí­cí na paře­zech, vývra­tech a kame­nech. Kde jsme se vloni s Mila­nem a hol­ka­ma foti­li na ostří závě­jí je dneska prd. S tako­vou výhled k Lipnu ani k Alpám netěší.

Milý čte­ná­ři, pevně se při­drž židle a při­prav se na šok, až klik­neš na odkaz smě­řu­jí­cí k vrcho­lo­vé­mu pano­rá­ma­tu. Nejas­ný záměr sjet na dru­hou stra­nu je mys­lím vyře­šen. Sun­dá­vám pásy a pokou­ším se jet svojí výstu­po­vou tra­sou. Dvě stě metrů to jde, ale pak se mám moc rád na to, abych pokra­čo­val. Lyže putu­jí na batoh a k Rakous­ké cestě schá­zím po hra­ni­ci pěšky. Dál pokra­ču­ji na lyžích jako běž­kař až na začá­tek sjez­dov­ky z Hra­nič­ní­ku. Na ní leží pří­jem­ně měkký roz­jež­dě­ný sníh a trasa je zali­tá odpo­led­ním slun­cem. Šest­náct set metrů čis­té­ho zážit­ku. I ty lidi už vypad­li domů.

Závě­rem musím říci, že se mi víc líbí naše obvyk­lá trasa ze Scwar­zenber­gu. Je to furt do kopce, jsou tam ote­vře­něj­ší úseky a víc vari­ant. Z Hoch­fich­tu je dlou­há štre­ka po rovi­ně vět­ši­nou po vycho­ze­né cestě a sjezd na východ je krát­ký, i když prud­ký. Na dru­hou stra­nu ale buko­vý lesík a dlou­ho drží­cí se pra­šan na Hra­nič­ní­ku nejsou k zaho­ze­ní. Doká­ži si před­sta­vit kom­bi­no­va­nou túru les/sjezdovka přes vrcho­ly Smr­či­na a Hra­nič­ník. Tak příště.