Nežer ten sníh!

Brzy ráno jsme vyje­li Maňa­so­vic autem. Cesta se vlek­la a my děti jsme to pro­ží­va­ly hůř než dospě­lí. Nako­nec jsme dora­zi­li na malé par­ko­viš­tě za Unter­zagl. A zača­ly potí­že! Kde mám ty boty? Jak se nazou­va­jí ty lyže? Kudy mám jít? Nako­nec se všem poda­ři­lo si nasa­dit lyže a obléct, takže jsme mohli začít stou­pat údo­lím Marchgraben.

Každou chvíli jsme se potýkali s vázáním a s tím, že nám furt prokluzovaly lyže.

Jakmi­le jsme se dosta­li do lesa, už to bylo lepší. Chví­li jsme šli po úzké cestě až jsme nara­zi­li na vel­kou cestu po které zřej­mě jezdí trak­to­ry s dří­vím. Tam jsme špat­ně odbo­či­li a tak se naše trasa tro­chu zkli­ka­ti­la. Ces­tou na nás pada­ly kous­ky sněhu ze stro­mů. Pak jsme se koneč­ně vyhra­ba­li z lesa na mýti­nu, kde jsme si dali sváču. Pak jsme zača­li stou­pat po mýti­ně naho­ru. Cestu jsme si razi­li sami (vlast­ně ji razil Vláďa) a tak nám to zpo­čát­ku moc nešlo.

Ale pak jsme se konečně dostali pod vrchol Illingerbergu . Tam jsme sundali pásy a frrrrrrrrrrrr!

Mě to zpo­čát­ku moc nešlo. Ale pak jsme se roz­jez­di­li a už to bylo dobré. Dolů se nám jelo kráááááás­ně! Dole jsme si dali čaj a suše­né ovoce. S plný­mi bři­chy jsme si vystou­pa­li kopec ještě jed­nou a sjeli ho. Pak jsme zača­li stou­pat znova, ale ten­to­krát jsme si už nesje­li. Jeli jsme nejdřív lesem a pak jsme vyje­li na mýti­nu, kte­rou jsme šli naho­ru. Tam už jsme pak jenom klič­ko­va­li mezi pařezy.

Pak jsme dora­zi­li na tu kři­žo­vat­ku, kde jsme špat­ně odbo­či­li a tam naje­li na tako­vou cestu proti té malé ces­tič­ce, po které jsme šli naho­ru. Tam už jsme jeli lesem okolo malých vodo­pá­dů. Jelo se tam doce­la dobře, až na to že to tam bylo chví­le­mi zmrz­lé. A pak jsme doje­li koneč­ně k par­ko­viš­ti! To byla radost (pro moje nohy)! Pře­vlék­li jsme se a vyra­zi­li domů. Cesta tan­to­krát utí­ka­la rych­le­ji a když jsme u toho ještě pili čaj, byla to asi nej­lep­ší cesta v mém živo­tě. A pak jsme doje­li domů.

P.S. Pro­miň­te, gra­ma­ti­ka není moje silná stránka.

Tele­Kat­ka

Z výše uve­de­né­ho pro vzta­ho­vač­né­ho otce vyplý­vá, že příš­tě vyn­dám z mra­zá­ku kus ledu – aby bylo co voli­zo­vat – a pro­ve­zu ji 1 – 2 hodi­ny autem. Výsle­dek bude totožný.

– Vláďa