Píčenberg po ledě

Sně­ho­vé pří­va­ly ode­zně­ly a vystří­dal je déšť. Žel i vyso­ko na horách. Místo toho, abychom si něja­ký ten týden uží­va­li hlu­bo­kých mrazů a rado­vá­nek v pra­ša­nu, máme přes den tep­lo­ty nad nulou. Co umí udě­lat lehký noční mra­zík s pro­má­če­nou sně­ho­vou pokrýv­kou jsme se s Vlá­ďou pře­svěd­či­li na vlast­ní kůži při výle­tě na Pit­s­chenberg (čti píčenberg). Jeli­kož se ani odpo­led­ne nedo­sta­vil firn a nemě­li jsme chuť ani dosta­tek umu, abychom po zmrz­lých vlnách toči­li oblou­ky, vrcho­lo­vý svah jsme potup­ně sešli s lyže­mi na zádech. A neby­li jsme ten den jedi­ní. Poča­sí bylo vcel­ku pěkné a vycház­ku, teď už s lyže­mi na nohách, po lou­kách na Postalm jsme si vcel­ku užili. I sjezd nako­nec byl, sice po sjez­dov­kách, ale gut. Takže nako­nec všech­no dobré. Je potře­ba dívat se na věci pozi­tiv­ně. Třeba jako Edward Hun­ter, když hod­no­tí svůj život. Mezi obráz­ky nalez­ne­te jeho slova.

Je mi 88 let a já říkám, že jsem jako piano.

Kama­rá­di se mě ptají, proč zrov­na piano?! Pro­to­že piano má 88 klá­ves. Bílé i černé, ale dohro­ma­dy souzní v har­mo­nii. Já věřím, že v mém živo­tě bylo tro­chu z té har­mo­nie. Hory k nám pro­mlou­va­jí. Je to veli­ce jemné volá­ní. Mys­lím, že v nás pro­bou­zí změny. Každý si z hor něco odná­ší. Je tu urči­tý duch, který z nás dělá lep­ší­ho člo­vě­ka. A co sly­ším? Nej­hez­čím zvu­kem na horách je ticho.

Lidé se mě ptají, jak jsem pobral všechny ty změny kolem sebe, které přinesl čas. Člověk stárne a čas běží rychleji, nevěřili byste, jak moc rychle čas běží!

Myš­len­ky, které mám s během času spo­je­né jsou pozi­tiv­ní. Sna­žím se zapa­ma­to­vat si to dobré, dobré časy. Cítím se dobře, když za roz­břes­ku vidím jak se slun­ce opře do vrchol­ků hor a postup­ně svou září zapla­vu­je svahy až do údolí. Je mi dobře, když vidím svoje děti lyžo­vat. Jaký­ko­liv den je hned lepší, když jsem s nimi na svahu. Pří­ro­du bychom pro ně měli zacho­vat a měli bychom se nau­čit jim z té krásy něco předat.

Hory nás obdarovávají.

Je to roman­ce. Neu­stá­le se roz­ví­je­jí­cí vztah, který se pře­lé­vá z hor na člo­vě­ka, činí ho šťast­ným a vyvo­lá­vá v něm změny k lep­ší­mu, je opě­to­ván při našich návra­tech. Jsem rád, že to mohu prožívat.

Jme­nu­ji se Edward Hun­ter a někte­ré dny mého živo­ta byly černé a jiné zase bílé. Ale tako­vý už jsem. 88 let jako piano.

PS: pano­rá­ma­ta a další foto najde­te samo­zřej­mě v gale­rii