Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Schwarzenberský marast

Dneska je to bez holek, tak né že naho­ru pože­ne­te!, pozna­me­ná­vá Milan během před­star­tov­ní pří­pra­vy v údolí říčky Pie­lach. „Nikdy jsme neby­li sprin­te­ři, proto můžeš být klid­ný, přes­to­že při pohle­du na Vláďu uhá­ně­jí­cí­ho s toa­le­ťá­kem v ruce do neda­le­ké­ho lesí­ka to tak nemu­sí vypa­dat”. Svoji dneš­ní typic­kou Schlech­twet­ter­tour začí­ná­me u stat­ku Kowald na samém konci údol­ní sil­nič­ky, odkud se pře­váž­ně po lou­kách a mýti­nách dosta­ne­me od výcho­du na 1177 metrů vyso­ký Geissenberg.

Údolí říčky Pielach
Údolí říčky Pielach

Přihne­me si z pla­cat­ky sli­vo­vi­ce na roz­prou­dě­ní krve a přímo stře­dem stat­ku, kde nás na lavič­ce vítá čer­s­tvě sko­le­ná liška a v odjíž­dě­jí­cím autě úsmě­vem zdra­ví paní stat­ká­řo­vá, pro­jde­me na první louky. Sněhu je dosta­tek, stopy ski­t­úris­tů z víken­du jsou lehce pře­kry­ty vrst­vič­kou nové­ho sněhu. Nej­víc stop je v úzkých mís­tech, kde v pod­sta­tě všich­ni jedou v jed­nom kori­do­ru, ale na šir­ších plá­ních je při okra­jích dost čis­té­ho pro­sto­ru pone­chá­no pro nás.

První loučky jsou úzké a tedy po víkendu rozježděné
První louč­ky jsou úzké a tedy po víken­du rozježděné

V dol­ním úseku je trasa vede­na pěkně po spád­ni­ci, proto velmi rych­le nabí­rá­me výšku a stře­chy domů v údolí mizí kdesi pod námi. Okol­ní lesy jsou zaha­le­né do mraků, stro­my bíle pocuk­ro­va­né a tu a tam spad­ne sně­ho­vá vločka. Hře­be­ny nad ves­ni­cí Sch­war­zenbach an der Pie­lach při­po­mí­na­jí české hory. Stopa se záhy roz­dě­lu­je. Kluci sle­du­jí lesní cestu a já to beru kolmo lesem podél roman­tic­ké­ho potůč­ku, abychom se o pár desí­tek metrů výš potka­li u sala­ší Steinrotte.

Bučiny ve střední části východního hřbetu Geissenberg
Buči­ny ve střed­ní části východ­ní­ho hřbe­tu Geissenberg

Neví­me co bylo důvo­dem, že Milan pře­vzal vede­ní stopy, uvě­do­mil jsem si to až v oka­mži­ku, kdy Vláďa křičí „Máňo, když budem jez­dit s Šimo­něm, tak se nau­čí­me cho­dit v tempu!”. Stří­da­vě pro­chá­zí­me remíz­ky bučin a jakousi kul­tur­ní kra­ji­nou při­po­mí­na­jí­cí zpust­lé sady. Svah v někte­rých mís­tech oddě­lu­jí ohrad­ní­ky, ale jsou v nich bran­ky a místa s odstra­ně­ný­mi dráty. Začí­ná vcel­ku sněžit.

Začíná vcelku sněžit. Už mhouřím oči skrz vločky. To bude Marast!
Začí­ná vcel­ku sně­žit. Už mhou­řím oči skrz vloč­ky. To bude Marast!

Terén se poklá­dá a ote­ví­rá, při­bý­vá obrov­ských závě­jí a sně­ho­vých jazy­ků. Jsme v pod­sta­tě pořád „v lese”, jak to musí vypa­dat ve vyso­kých horách? Za tu chví­li naše­ho výstu­pu sta­či­lo napad­nout kolem dese­ti cen­ti­me­t­rů čer­stvé­ho sněhu. Stopy z víken­du už nee­xis­tu­jí. Poma­lu se sune­me zvl­ně­ným teré­nem vpřed a regis­tru­je­me odboč­ky na ved­lej­ší hře­be­ny a oddě­lu­jí­cí se louč­ky, které by za dobré vidi­tel­nos­ti jistě stály za pokus a nabíd­ly i něja­ký ten pohled na okol­ní kopce. Teď mohu jen pro­hlá­sit: „Dva­náct kilo­me­t­rů tímto smě­rem vidí­me horu Ötscher”.

Kde je ten vrcholek!?
Kde je ten vrcholek!?

Už je tu lesác­ká chat­ka, která stojí na samém vrchol­ku. Sva­čí­me a při­pra­vu­je­me se na sjezd. Mezi­tím po sever­ním hře­bín­ku při­chá­zí posta­va na lyžích. Z dálky to vypa­da­lo, že bude­me mít dám­skou spo­leč­nost, ale jak se posta­va blíží, z plo­ché hrudi dedu­ku­je­me, že to asi bude chlap s žen­ský­mi rysy. Zrov­na máme vytáh­lou vrcho­lo­vou pré­mii, nabí­zím tedy pří­cho­zi­vší­mu tro­chu čes­ké­ho šna­psu. Ale on odmí­tá??!! „Ty vole Máňo, celou dobu co cho­dí­me v zimě na hory, tak čumí­me na Raku­šá­ky, jak si při­hý­ba­jí samo­hon­ky a když ji popr­vé vez­meš s sebou a nabíd­neš, tak nara­zíš na absti­nen­ta!”, komen­tu­je Vláďa.

Ještě jedna podiv­ná udá­lost se nám stala. Muse­li jsme vstou­pit do časo­prosto­ro­vé smyč­ky, pro­to­že u chat­ky jsme se ocit­li dva­krát, ale část mezi první a dru­hou návště­vou si nemů­že­me vyba­vit. Prav­dě­po­dob­ně se to seběh­lo násle­dov­ně. Z vrcho­lu se dá sjet říd­kým lesem a mýti­na­mi na západ (jak říká ski­al­pi­nis­tic­ký prů­vod­ce). Nezna­je pomě­rů sjíž­dí­me zprvu super pra­ša­nem něko­lik desí­tek výš­ko­vých metrů na sváž­ni­ci, která nás má zavést na spod­ní mýti­ny. Sváž­ni­ce záhy nabí­rá na sklo­nu a je plná met­ro­vých závě­jí. Ruka, lyže, čepi­ce, hůlka, to vše se přede mnou míhá a roz­ha­zu­je do všech stran, přes­to­že se Vláďa snaží o dobrý styl. Zavá­tý hřbet a prud­ká! mýti­na s obří­mi paře­zy nebu­dí poži­tek z jízdy. K Mila­no­vě neli­bos­ti již v sílí­cí váni­ci nasa­zu­je­me pásy a stou­pá­me sta­rou sjez­do­vou sto­pou v nesčet­ných otoč­kách prud­ce vzhů­ru. Milan si to na krát­kých pásech užívá, těžce odde­chu­je v každé otočce.

To je, milý čte­ná­ři, konec pří­bě­hu, kterak pán hor zpo­ma­len býti musel.

Whiteout. Skvělé podmínky pro sjezd!
Whi­te­out. Skvě­lé pod­mín­ky pro sjezd!

Radost nám zača­la. Moc toho vidět není, ale spád­ni­ci cítí­me. Zpo­čát­ku si z chu­me­le­ni­ce tro­pí­me žer­tí­ky, ale v momen­tě, kdy se mi vloč­ky nale­pí na čočky, které se pro jis­to­tu ještě začnou zamlžo­vat, dostá­vá pova­ha otr­lých hor­ských vlků na frak. Nepo­má­há ani úscho­va čoček v bato­hu, to zas vloč­ky řežou do oka. Nej­líp je na tom Vláďa se svými sjez­do­vý­mi brý­le­mi s oran­žo­vým zabar­ve­ním. V poho­dě mu rýsu­jí terén pod ním. My dioptri­ci jsme na tom bledě. Už jsem vyzkou­šel nesčet­ně brýlí na brýle, ale pokaž­dé mlha přede mnou.

Roman rozjetý, ohradník neohradník
Roman roz­je­tý, ohrad­ník neohradník

Po krát­ké odmlžo­va­cí zastáv­ce vyrá­žím jako první. Klič­ku­ji mezi stro­my a někde v dálce pode mnou tuším ohrad­ník. Kůly od bran­ky se neza­dr­ži­tel­ně blíží, mám vcel­ku jasno, kudy pro­jet. Čáru přes roz­po­čet udělá napůl leží­cí kůl upro­střed bran­ky. Tupý zvuk špič­ky lyže o plaň­ku a Ika­ros letí.

Ten vůl to vzal přes dráty! Teď má serva­ný steh­na do krve a vyho­ze­ný kole­no. Máme v lékár­nič­ce dosta­tek mate­ri­á­lu na pro­vi­zor­ní nosítka?

– Kor­bel­ník

Vláďa při druhém sjezdu
Vláďa při dru­hém sjezdu

Když jsem se posklá­dal zpát­ky na všech­ny dvě a kámo­ši mě doje­li, roz­hod­li jsme se ještě pro opa­ko­va­ný výstup nej­hez­čí pasá­ží zpust­lé­ho sadu. Navzdo­ry chu­me­le­ni­ci musím kvi­to­vat, že Geis­senberg jakož­to výš­kou zcela zane­dba­tel­ný kopec měl nená­roč­né­mu louč­ka­ři hodně co nabíd­nout. S kle­sa­jí­cí výš­kou sně­že­ní pole­vu­je až z něho u stat­ku Kowald nezbu­de nic. Teké liška šla už dávno spát.

Na poslední louce sněžení polevuje
Na posled­ní louce sně­že­ní polevuje

To tedy byl Marast! Skol.

Buďte první! Přidejte komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *