Téměř májový Hochficht

Sezona pomalu končí, už se těšíme na jarní firnovou lyžovačku na Planneralm.

Slun­ce svítí, ptáci zpí­vaj, sníh z šumav­ských strá­ní mizí v údolí až je po něm doce­la veta. Tož už to bude – noční mra­zík a přes den zone, aby nám to pěkně natá­lo a zmrz­lo. Leč matka pří­ro­da měla jinou před­sta­vu o roz­je­tém jaru a zima se tak snad­no nevzdá­vá. A je to tu. Místo firnu další a další pří­va­ly sněhu a nejen v Alpách. Šuma­va Smr­či­na – 30 až 40 cm sněhu a to je 29. duben­ce 2017. Na to, že již po něm neby­la ani památ­ka, sluš­ný výkon.

Tak co kluci? poje­dem? Alpy – není jisté, kam až se dosta­ne­me a zda nás odklí­ze­či sněhu nešoup­nou též do závě­jí. Na Smr­či­ně byl zazna­me­nán pobyt lyža­řů a sněhu je tam zase pri­ve­la. Tak ráno v 6 .45 u meto­di­ka. Sešli jsme se – Roman, vzal s sebou Mate­se, Vláďa a moje malič­kost. Ještě před závě­reč­ným stou­pá­ním na par­ko­viš­tě pod Smr­či­nou, prav­da až tak moc sněhu neby­lo, ale na par­ko­viš­ti nás při­ví­tal jeden auťák a cca 25 – 30 cm té bílé srač­ky. Vrchol byl zaha­len chuchval­ci mlhy, tep­lo­ta pod nulou, ale paprsky derou­cí se skrz mlhu nazna­čo­va­ly otep­le­ní. Tak hurá boty nazout, lyže nasa­dit a vzhů­ru po stopě prv­ní­ho návštěv­ní­ka svahu směr vrchol. Byla to tro­chu tako­vá prá­del­na, což bylo zřej­mé z našich zapo­ce­ných ksich­tí­ků. Dole až tako­vý supr pra­šan nebyl, ale ve čtvr­ti­ně kopce už by se snad dalo mlu­vit o pra­ša­nu a ve stínu stro­mů to bylo ještě tro­chu lepčí.

Slun­ce už vyku­ko­va­lo dosti a tak nej­vyš­ší z nej­vyš­ších zave­lel baťo­hy a pásy sun­dat, je třeba vyu­žít posled­ní chvil­ky než slu­neč­ní paprsky změní pra­šan v něco mokré­ho a těž­ké­ho, jen mládí odpo­ro­va­lo a pokra­čo­va­lo ve výstu­pu mysle si své. Chlap­ci vyšvih­li pěkné oblouč­ky a díky jejich mno­hem menší zem­ské při­taž­li­vos­ti sviš­tě­li do údolí, páč jsem se tro­chu více blí­žil zem­ské­mu povrchu a mé oblou­ky měly tro­chu větší polo­měr, jaksi jsem zao­stá­val a styl mé jízdy asi nebyl plně vytříbený.

A pak zase naho­ru a zase prá­del­na, sláva vrchol, fotočka na samém skal­na­tém špici, na který se náčel­ník i s budou­cím násle­dov­ní­kem vyšpl­ha­li na lyžích.Po menší občer­stvo­vač­ce jsme pokra­čo­va­li v kla­sic­kém okru­hu po hře­be­ni směr Hra­nič­ník. Vláďa vpře­du páč je třeba zkro­tit jeho síly, stopu jsem dorov­ná­val já páč po mě už se nikdo víc neza­bo­ří a pak vedou­cí s doros­tem, když je pre­si­dent. Ještě před vrcho­lem nás doho­ni­li dva rakous­ký lyžař­ský dich­tiv­ci – těm se to jelo po supr stopě – leč dale­ko nám neu­je­li, ať si to taky vyzkou­ší v 40 cm nové­ho sněhu a žen­ská část jejich dvou­člen­né­ho týmu nám dodá­va­la moti­va­ci – to byly panoramata.

Z Hra­nič­ní­ku jsme zvo­li­li pra­vou část sjez­dov­ky, leč to už mlha a otep­lo­vá­ní udě­la­ly své – moc ide­ál­ní pod­mín­ky pro ukáz­ko­vou jízdu tele­mar­kem zrov­na neby­ly, tak jsme se nějak dosta­li zpět na par­ko­viš­tě. Ještě že cesta domů vede přes Vyšší Brod, kde je malý pivo­var a vaří dobré pivo a tak s hes­lem „konec slad­ký všech­no slad­ké” tak ne, zku­sím to znova „konec dobrý všech­no dobré”, skon­čil náš jarní výlet na Hochficht.