Túra o které jsem nevěděl

Že bych ani druhý den násle­du­jí­cí po veče­ru buja­ré osla­vy nebyl ve své kůži, se mi už dlou­ho nesta­lo. Budu se muset nad sebou zamys­let. Celý den strá­ve­ný na lyžích mi při­po­mí­nal jízdu v tune­lu, ze kte­ré­ho jsem vyjel až při návra­tu do výcho­zí­ho bodu. Nebo že by mě napra­vil jeden rádler smýk­nu­tý na chatě před závě­reč­ným sjez­dem do údolí?

Kde jsme byli na dneš­ní túře jsem si uvě­do­mil až doma při pro­hléd­nu­tí fotografií.

Útrž­ko­vi­tě si vyba­vu­ji jen výji­meč­né pasá­že a výko­ny. Jako třeba že se sna­žím nepo­z­vra­cet a v domně­ní, že rych­le stou­pám, nás najed­nou pře­de­jde ski­al­pi­nist­ka důcho­do­vé­ho věku. Zane­dlou­ho ji ale ve stin­ném a namrz­lém les­ním hře­bín­ku dojde­me, když se snaží nasa­dit har­šaj­s­ny. Pásy na ledu pod­klu­zu­jí i nám. Nevím, jest­li mi alko­hol pro­mě­nil obli­čej, nebo zda už mám oprav­du zjev rodi­lé­ho Rakuša­na, nicmé­ně jsem v důchod­ky­ni vzbu­dil důvě­ru, že se ptá, jak se har­šaj­s­ny na její lyže nasazují.

Ich weiss nicht, aber mein Fre­u­nd ist ein tech­nische Experte

Vláďa se s tím bez úspě­chu mor­du­je. Is das ein ori­gi­nal Teil zum diese Bin­dung? Ja natür­lich! Tak nevím, asi nebu­de tak zručnej, jak jsem si o něm mys­lel. Cvak! a jeto. Aaa­ach, Danke. Bitte! A zas nám zdrh­la. Sna­žím se Vlá­ďo­vi namlu­vit, že zádrhel s výzbro­jí kamuflo­va­la s úmys­lem nebýt sama a povzbu­zu­ji ho, aby se za ní zavě­sil. Máňo, ty máš halucinace!

Dále se výlet odví­jel prav­dě­po­dob­ně takto. Když jsme vyšli na hře­ben, zača­lo fou­kat. Při­pra­vi­li jsme se ke sjez­du vrcho­lo­vých seve­ro­vý­chod­ních lou­ček, které žel i první den po čer­stvém sně­že­ní býva­jí rych­le roz­jež­dě­né. Tro­chu místa pro nás zůsta­lo. Vzhle­dem k otep­le­ní jsme se rych­le pro­táh­li po hře­be­ni, hle­da­je luxus­ní sjezd v pra­ša­nu lesem pod sedlo Kal­b­lin­g­gat­terl. Jó, pra­ša­nu dost, sice už sed­lé­ho, ale na to že túra je ozna­če­ná jako lehká, to bylo nechut­ně strmé a klac­ky cel­kem nahus­to. Nevě­řit hod­no­ce­ním v průvodcích.

Chuť jsme si chtě­li spra­vit na louč­kách, které vedou z pod jižní stěny Kal­b­lin­gu k chatě Ober­st Klin­ke Hütte. Ces­tou vzhů­ru míjí­me maní­ka při sjez­du. Ty jo, ten s tím nějak boju­je, vždyť už je to roz­mě­k­lý, ne? Roz­mě­k­lý neroz­mě­k­lý, na vlast­ní kůži za pár chvil pozná­vá­me, jak jsou pod horní vrch­ní netknu­tou vrst­vou sněhu ukry­té zle­do­va­tě­lé a tvrdé stopy po sjez­dech před vče­rej­ším sně­že­ním. Bojujem!

Ty Vláďo, pro­miň, já dneska nějak nebyl ve své kůži.

„To nemu­síš říkat, znám Tě už něja­kou chví­li, takže poznám, že nejsi úplně v pořád­ku”, odvě­tí Vláďa při pohle­du na tře­sou­cí se ruce a nohy, když sun­da­vám lyže na parkovišti…