Velikonoce na Šumavě

Díky boha­té sně­ho­vé nadíl­ce v závě­ru letoš­ní zimy, bylo mi potě­še­ním strá­vit Velký pátek i Boží hod veli­ko­noč­ní na hře­be­ni Šuma­vy. Pokaž­dé dokon­ce v odliš­ných pod­mín­kách. V pátek firn, v pon­dě­lí čer­s­tvý pra­šan! a ukáz­ko­vě dra­ma­tic­ké poča­sí. Ide­ál­ní chví­le na krát­ké duchov­ní zamyšlení.

Velikonoce nám připomínají poslední dny a hodiny Ježíšova života. Zemřel velmi mladý, bylo mu něco málo přes třicet, a přesto stačil splnit své poslání.

Z dějin známe řadu jiných význam­ných postav, které ve velmi krát­ké době vyko­na­ly dílo, jež mluví dodnes. Třeba Ale­xan­dr Veli­ký, prav­dě­po­dob­ně nej­vět­ší voje­vůd­ce všech dob a panov­ník nad veli­kou říší, zemřel, když mu bylo 33 let. Slav­né­mu hudeb­ní­mu skla­da­te­li W. A. Mozar­to­vi bylo 35 let. Jistě to není pra­vi­dlo, ale platí, že dlou­hý věk není záru­kou dob­ré­ho díla. Někdy se udělá víc i lépe, když je času méně.

Jaký má smysl uvidět krásy světa a být od nich po krátké době navždy oddělen. Je výsadou vědět, že jsme smrtelní, nebo je to spíše břemeno?

Jaký má smysl být obda­ro­ván svět­lem bož­ské­ho pozná­ní, jehož se dru­hým tvo­rům nedo­sta­lo, když nás napl­ňu­je trva­lým nekli­dem a poci­tem neza­kot­ve­nos­ti? Může­me se ptát nebo tako­vé otáz­ky odmí­tat jako zby­teč­né a bez­před­mět­né, ale nic nám to nebu­de plat­né. Sice jsme si náš úděl nevy­bra­li, ale už se stalo, zro­di­li jsme se jako lidé a byli jsme stvo­ře­ni k obra­zu Boží­mu. Může­me s tím sou­hla­sit nebo nesou­hla­sit, ale tomu­to urče­ní se nemů­že­me vyhnout. Stvo­ři­te­lo­vy ruce nás pozna­me­na­ly navždy.

Veli­ko­no­ce nic neskrý­va­jí. Nesta­ví do popře­dí slad­ké Jezu­lát­ko nebo jen dob­ré­ho pas­tý­ře, který vede své oveč­ky na zele­nou pas­tvu, ale zcela rea­lis­tic­ky až i natu­ra­lis­tic­ky uka­zu­jí tvář trním koru­no­va­né­ho a popra­ve­né­ho člo­vě­ka. Ježíš, závis­lý jen na Bohu samém, který se odvá­žil mlu­vit a žít v sou­la­du s obra­zem, jejž Bůh vlo­žil do člo­vě­ka. Ježíš byl na této zemi cizin­cem a stře­tl se s moc­nost­mi, které ovlá­da­jí tento svět, s bohat­stvím a prázd­nou sytos­tí těla, se ztrá­tou vděč­nos­ti a pamě­ti, se sílou, ale i ukrut­nos­tí lid­ské moci, jež končí v abso­lut­ní bez­mo­ci smrti.

Jeho nepřá­te­lé, zdán­li­vě úspěš­ní, udě­la­li ban­krot. Ti, co Ježí­še zabi­li, čini­li to v domně­ní, že se ho nejen zbaví, ale že spro­vo­dí ze světa i jeho poselství.

Zmýlili se. Usmrtili ho, ale nemohli jej sprovodit ze světa, protože v jeho prospěch intervenoval Nejvyšší a vzkřísil ho.

Nedo­vo­lil, navzdo­ry všem neú­pros­ným pří­rod­ním záko­nům, aby vyko­na­ly své. Ježíš Kris­tus vstal, smrt byla pora­že­na, hrob je prázd­ný, Ježíš žije (Evan­ge­li­um Luká­še 24,4 – 7).

Tato světodějná událost neznamená, že automaticky po smrti každého člověka následuje vzkříšení.

Je to jen mož­nost, výzva či meta, ke které nás při­šel pozvat Ježíš. Ale nejen pozvat, také, roz­hod­ne­me-li se pro tuto cestu, nám stát po boku. Ježí­šo­vo dílo je nejen výzvou k víře a násle­do­vá­ní, ale je to vzác­ný a neza­slou­že­ný dar. Ale platí, že se musí­me osob­ně anga­žo­vat a tuto cestu si vědo­mě a dob­ro­vol­ně vyvo­lit. Jsme posta­ve­ni před volbu, zále­ží nyní jen a jen na nás, smrt i život jsou v našich rukách.

Zdroj: Pro­tes­tant, nezá­vis­lý evan­ge­lic­ký měsíč­ník (upra­ve­no)