Romantická vycházka ve dvou je věcí, která oblažuje srdce i mysl a lze-li ji uskutečnit na prkénkách v jiskřivém zimním dopoledni, také tělo si přijde na své. Proto ráno se slovy „Až se vrátíte ze školy, přiložte do kamen a jděte bruslit na rybník”, vyprovodíme své ratolesti a bezstarostně uháníme do hornorakouského kopcolandu.
Že dnešní den nebude o dobrodružství nouze se ukazuje ihned při parkování, kdy se snažím auto nacpat co nejblíže k zasněženému příkopu na okraji silnice. V momentě, kdy Ája coby spolujezdec otevře dveře a propadne se po pás do potoka, dávám jí konečně za pravdu, že stojíme na zasněženém mostku.
Dnes to bude spíš o túristice než o sjezdování. Vyrážíme od západu, kde se až k vrcholu táhnou pozvolnější svahy a hřbety. Okamžitě sledujeme výstupovou stopu, které ale končí hned na prvním hangu – asi děcka si jen vyšlápla kousek na odpolední sjezdy. Dál už musíme razit sami.
Sluníčko se činí a tak cesta, ačkoliv je dlouhá a díky nepřítomnosti stopy náročnější, ubíhá vcelku příjemně. Zhruba za dvě hodiny se propleteme kolem zasněženého vyhlídkového balvanu, projdeme kolem chaty na vrcholovém temeni a stojíme u kříže. Z druhé strany právě přichází lyžník. Využíváme jeho přítomnosti ke zlepšení se v německé konverzaci. Dozvídáme se odkud je, kudy sem dorazil, na jakých kopcích v blízkém či vzdáleném okolí se dá dobře pojezdit. Když přijde na Hirschberg, chlubíme se, že jsme tam minule řádili a že se nám to líbilo. Ukazuje na velký statek kousek pod vrcholem. Prý je to nejvýše položený statek Dolního Rakouska. Ani mi nedošlo, že v podstatě pod našima nohama probíhá hranice spolkových zemí Dolního a Horního Rakouska. Vždycky jsem to bral, že sem jezdíme do Horních Rakous.
Jiná zajímavá informace: „studna” s altánkem a vyhlídkou na temeni Hirschbergu není studnou v pravém slova smyslu, ale maskovaným skladem lahvovaného domácího moštu! Kdybychom byli bývali zvedli víko, mohli jsme okoštovat nejlepší výrobky, které sem místní farmáři ukládají k ochutnávce. Jedna lahvinka za jedno euro.
Mezitím doráží další lyžník. Pozdraví a praví: „Maximálně deset minut a je po slunci”. Obloha se s přicházející teplou frontou od západu rychle zatahuje. Výrazná teplotní inverze skončí. Podle obou místních hochů bylo v údolích (400 m.n.m.) kolem minus patnácti stupňů, zatímco tady nahoře (950 m.n.m.) je kolem minus sedmi. A jak praví, tak se stane, rozloučí se a oba zmizí do údolí. Váháme, zda prozkoumat ku sjezdu vhodné severní svahy, ale nakonec, povzbuzení hláškou „je to jen lehce namrzlé na povrchu takže k jízdě bratelné”, jedeme. A dobře jsme udělali. Plaveme si v přemrzlém sněhu o dobrých tři sta výškových metrů níž, převážnou část ještě v netknutém terénu.
Když se vracíme zpátky na vrchol, u kříže stojí ten samý maník a culí se. Je tu tolik prostoru, že jsme se v zápalu loučkaření zřejmě přehlédli. Během předsjezdových procedur maník neustále zírá na naše náčiní. Až mu to nedá a osmělí se: „To je pěkně starý vázání, to jsem hodně dlouho neviděl”. Nahrávka na smeč: „To je telemarkové vázání, die moderne Bindung, vidíš tady jsou Patronen s pérama, mit Feder, rozumíš? Na sjezd zacvakneš do svojí Schuh, pěkně to drží do strany, a jedeš v pokleku, telemark fahren, ja? No a do kopce, für Aufstieg, jdeš bez patron, jen to tady umschalten, bota jen na pinech vepředu, nur Spitzen in Fußspitze. Stoupací hrazdu, Steig-Reck můžeš dát. A skluznice podívej, má šupiny, speciální Schuppen, to neznáš co? V mírným terénu keine Tourenfelle, prostě se sklouzneš bez pásů, letíš jak Vogel. Jsou ze sjezdových lyží najednou běžky…”.
Ach so, wie universal und phänomenal. Mě to jen připomínalo sjezdové vázání, se kterým sem se jako kluk učil lyžovat…
V rozptýleném světle pomalu míříme ve vlastní stopě k místu startu. Tu a tam se necháme zlákat krátkou loučkou, abychom udělali několik oblouků a po vrstevnici se znovu vrátili na hřeben. Amíci tomu říkají jojoing. V polovině cesty u velkého statku potkáváme tak osmdesátiletou stařenku, která si v šátku a s chodítkem vyrazila před barák prohřát svoje kosti. Když promluví svojí předválečnou němčinou se silným dialektem, nechávám si to dvakrát zopakovat. Mja nuštift je jediné sousloví, které mi něco vzdáleně připomíná. Riskuji a odpovím „Ano, jedeme do Maria Neustift”. Babča se usměje a pokyne nám k posledním, ale zato nejhezčím obloukům na spodních pláních mezi sady.
Kdybyste se ptali, zda mezitím doma proběhlo vše podle příkazu a plánu, tak hádejte. Ne, nebudu vás napínat. V čase našeho návratu kolem půl šesté večerní, byla kamna beznadějně vyhaslá a ratolesti se teprve tetelili směrem k rybníku. Zpozorněli jsme, když situaci Mates okořenil hláškou, že Standa je unavený, spí a proto bruslit nejde. Další známkou toho, že něco není úplně v pořádku, byla nakyslá vůně v koupelně, snad po alkoholu či pálence. V momentě, kdy Ája doběhla do podkroví ke Standovi, ten spadl z postele a poblil kolem sebe všechno živé i neživé. Prázdná placatice ve spižírně a Matesovo doznání „pili jsme slivovici, já měl jen dva panáky, ale kolik Standa, nevím” spolu s údajem 0,97‰ po té, co Standa na devatenáctý pokus úspěšně nadýchal do alkohol testeru, mluvili za sebe. A to jsme se chvástali při pokecu s domorodci: „Děti musí být ve škole ale rodiče mají pohodu!”.
Jeden z nejpovedenějších reportů v histórii Telezjetele!
Tak s těmi dětmi je ale legrace! A to s těmi lyžemi budu potřebovat ukázat, protože ústně ani písemně to nechápu, jak máte běžky a pak se z nich najednou stanou sjezdovky telemarkovky? Už se těším na další report!
Nazdar, je to počteníčko, ale romantická vycházka ve dvou? Vidím Áju a zase Áju. A kde jsom ja. Ve vnitř. A tak to je správné. Tak to má byť.
Do prkýnka to ne, vevnitř ne, šestého potomka snad nečekáme!
Taky dobrý článek „a co děti! Mají se kde hrát?“